Současná představa o vzniku života

Vznik života zůstává zahalen tajemstvím. Proces trvající desítky či stovky milionů let se dá těžko napodobit v laboratoři. Biomolekuly také netvoří klasické fosilie. Přesto ale existují náznaky, jak to mohlo probíhat.

Život se na Zemi vyznačuje ohromující rozmanitostí. Prokaryontní organismy (baktérie) s jednodušší buněčnou stavbou vyvinuly velké množství strategií, jak se vypořádat se svým prostředím. Na rozdíl od eukaryontních organismů využívají mnohem širší spektrum metabolických dráh a jsou schopny získávat energii prakticky ze všeho, z čeho ji získávat lze (včetně slunečního světla). Naopak eukaryontní organismy se složitější buněčnou stavbou dospěly v mnoha svých skupinách k mnohobuněčnému tělu, což jim otevřelo možnosti, o nichž se baktériím ani nesnilo. Z různých skupin prvoků se tak vyvinuli mnohobuněční živočichové, houby, zelené rostliny či hnědé řasy. Zdálo by se tedy, že mohl život vzniknout vícekráte a nezávisle na sobě. Tak tomu však nejspíše nebylo, jelikož má i ta nejtitěrnější baktérie vlastně dost podobnou buněčnou stavbu, jakou máme my. Buněčné proteiny máme kódované v dvojřetězcové DNA, máme prakticky stejný genetický kód, k syntéze proteinů využíváme ribozómy a tRNA, replikace DNA je víceméně stejná, buňky nám kryje dvojvrstevná lipidová membrána, zkrátka se na buněčné úrovni moc neodlišujeme. Toto zjištění tedy vede biology k přesvědčení, že veškeré formy pozemského života mají jediného předka, tedy buňku, která již měla všechny vlastnosti, jimiž se vyznačují i současné buňky.

Jenže jak ta první buňka vznikla? Fundamentální kreacionisté mají jasno. Vznik něčeho tak složitého, jako je buňka, přirovnávají k tornádu, které zpustoší prales a čirou náhodou ho přetvoří ve velkoměsto i s mrakodrapy, městskou hromadnou dopravou a ovládajícím byrokratickým aparátem. Jenom náhodný vznik obyčejného funkčního proteinu, který by měl 200 aminokyselin (třeba můj oblíbený Daxx jich má 740), by byl tak málo pravděpodobný, že by k tomu nedošlo za celou dobu historie vesmíru. A i jednoduché baktérie využívají tisíce různých proteinů. Fundamentální kreacionisté z toho vyvozují, že buňku stvořil Bůh. Osobně jsem toho názoru, že těmto kreacionistům prostě jenom chybí fantazie, takže si nedokážou představit, že by složitá buňka mohla vzniknout přes nějaké jednodušší mezistupně postupnou evolucí.

Představivost je ovšem pěkná věc, ale dokážeme nějak zjistit, jak tomu bylo doopravdy? Prabuňky se bohužel velmi špatně fosilizovaly, a pokud se jejich zbytky našly, jsou to miniaturní oválné útvary, které samozřejmě nic nevypovídají o biochemických pochodech, jež v nich kdysi dávno probíhaly. Dnešní buňky jsou velice složité a žádné mezistupně předchozího vývoje nenacházíme. Přesto ale máme k dispozici něco, čemu bychom mohli říkat "molekulární fosilie". Na základě jejich analýzy můžeme vyvodit, jak se to asi stalo, že vznikl život. Jistotu pochopitelně nebudeme mít nikdy, protože proces trvající desítky až stovky milionů let těžko napodobíme v laboratoři v nějakém rozumném období (vědecké granty se dávají jenom na pár let a výstupem z nich musí být odborný článek, jinak může vědec na další granty zapomenout).

Takže co dnes víme?

1) Existují i formy života, které mají svou genetickou informaci zapsánu v RNA (viry).

2) RNA samotná je schopná vykonávat enzymové funkce, stejně jako proteiny. I dnešní buňky využívají takovouto katalytickou RNA (tzv. ribozymy) např. během syntézy samotných proteinů (v ribozómech). U jednotlivých skupin organismů zároveň existují různé stupně náhrady RNA při těchto pochodech proteinovými enzymy. Prabuňka tedy zpočátku vůbec nemusela využívat proteiny. Svou dědičnou informaci mohla mít zapsánu v RNA, která také mohla vykonávat enzymové funkce namísto proteinů.

3) Na Zemi kromě složitých buněk existují viry i jiné druhy infekčních částic, které se nechávají rozmnožovat živými systémy. Někteří z těchto parazitů jsou velmi komplexní, jiní docela jednoduší. Může se tedy jednat o "fosilizaci" dávných stádií evoluce a koevoluce (parazitů a jejich hostitelů).

4) Fosfolipidy, které jsou součástí membrán všech buněk, se ve vodném roztoku samovolně shlukují do struktur, které připomínají podivné buňky. Jedná se o membránové váčky naplněné tekutinou, které při dostatku fosfolipidů v roztoku rostou, jak se do nich přidávají další a další molekuly, až dosáhnou mezní velikosti. Poté se samy rozdělí na menší váčky, které znovu dorůstají. Pánové Oparin a Haldane proto přišli s hypotézou, že právě takovéto váčky byly předchůdci prvních buněk.

5) Organické molekuly mohou vznikat i samovolně. Přímo ve vesmírných mračnech se vyskytují jednoduché organické látky, jako je metan, kyselina mravenčí nebo formaldehyd. V laboratoři se navíc podařilo ukázat, že pokud jsou napodobeny podmínky, které panovaly na dávné Zemi (nízká koncentrace kyslíku v atmosféře, vysoká koncentrace metanu a amoniaku, neexistující ozónová vrstva, apod.), mohou vznikat i složité organické látky včetně aminokyselin, lipidů a prekurzorů syntézy nukleotidů (stavebních kamenů nukleových kyselin).

Takže stavební kameny a nějaké ty vlastnosti organických sloučenin máme. Jak se to ale poskládalo v buňku? Máme věřit v nějaké "tornádo nad pralesem"?

Ve skutečnosti to není nutné. Na počátku nemusela být složitá buňka, kterou známe dnes. Postačil by jednoduchý systém, jenž by byl schopen replikace. Jestliže při takovéto replikaci vznikají chyby, máme zdroj variability a může tedy probíhat klasická evoluce přírodním výběrem, jak ji známe u dnešních forem života.

Vznik živé buňky bychom tedy mohli rozdělit do několika na sebe navazujících a možná se i překrývajících fází:

1) Vznik sebereplikujícího se systému.

Na počátku, kdy to celé vzniklo, tedy poté, co skončilo "pozdní velké bombardování", byly pozemské oceány plné organických látek, které tehdy se utvářely samovolně (protože ještě nepůsobila vysoká koncentrace kyslíku v atmosféře, způsobující jejich rychlou degradaci). Mnohé z těchto látek bychom dnes považovali za prekurzory či meziprodukty při syntéze složitějších biomolekul. Ve volném oceánu asi jejich koncentrace nepostačovala k tomu, aby z nich vznikalo něco komplexnějšího. Jiná situace však mohla být v tůních na rozhraní moře a pevniny. Tyto tůně mohly být spojeny s mořem pouze občas (působením příboje či přílivu), jinak se z nich voda odpařovala, a tím se koncentrace některých organických látek, které se sem dostaly z moře, zvyšovala. Před degradací mohly být složitější molekuly chráněny jednoduchými organickými rozpouštědly, které také byly přítomny v roztoku. Například bylo v laboratorních podmínkách ukázáno, že v prostředí dávné zemské atmosféry mohl kromě jiného vznikat formamid. Ten se na rozdíl od vody neodpařuje, takže se mohl v tůních hromadit. Zároveň je o něm známo, že chrání před degradací např. nukleové kyseliny (proto jsou v něm u některých laboratorních aplikací rozpouštěny). Z formamidu mohou navíc při napodobení dávných pozemských podmínek vznikat dusíkaté báze, které jsou složkou nukleotidů (adenin a guanin).

Na počátku tedy byl zřejmě roztok s vysokou koncentrací různých organických látek. Byly zde i nukleotidy, z nichž poté vznikaly delší řetězce nukleových kyselin. Velmi pomalé replikace lze dosáhnout i bez pomoci enzymů. Stačí mít vlákno nukleové kyseliny a dostatek nukleotidů. Ty budou na základě komplementarity nasedat na vlákno nukleové kyseliny, někdy mezi nimi vzniknou kovalentní vazby, a tím může postupně růst komplementární vlákno. Trvá to opravdu dlouho, dost možná replikace ani neproběhne, protože se do té doby vlákno rozpadne, ale času je dostatek. Milion let je opravdu dlouhá doba (zkuste si představit, co budete dělat za rok, za deset let...a teď si představte, že těch let je desetkrát, desetkrát, desetkrát, desetkrát a ještě desetkrát víc). Stačí, aby taková replikace probíhala jenom zřídka, ale za milion let těch replikací proběhne i tak hodně. Může se tedy uplatnit přírodní výběr, který upřednostní takové molekuly, které se dokáží replikovat účinněji než konkurence (protože budou přibývat rychleji). Samovolná replikace je zároveň náchylná k chybám, což znamená i zdroj variability. Na konci tohoto období tedy působením přírodního výběru dostaneme enzym či enzymový systém, který katalyzuje replikaci sebe sama.

2) Vznik prvních "ekosystémů"

Je otázkou, jak první efektivní sebereplikující se systém vypadal. Podle starší představy to byla jedna molekula s katalytickou schopností, které uměla katalyzovat replikaci sebe samé a postupně byla stále účinnější. Potíží této představy však je, že na základě toho, co známe o ribozymech, by nemělo být složité takovouto funkční sebereplikující se molekulu připravit v laboratoři. Bohužel to však stále nejde. Podařilo se pouze připravit ribozym, který katalyzoval replikaci jiného (zatím docela krátkého) vlákna RNA. Podle alternativní představy tedy mohl být první sebereplikující se systém o něco složitější. Molekula A mohla napomáhat replikaci molekuly B, ta třeba ještě mohla pomáhat replikovat molekulu C, která následně replikovala molekulu A (anebo těch složek mohlo být o jednu míň či o libovolný počet víc). Zpočátku to mohlo být zcela náhodné, ale když něco replikuje něco jiného a to něco jiného přispívá k replikaci toho prvního, povede to k tomu, že se bude replikovat celý systém, budou se hromadit hromadit jeho složky, a celé se to bude vyvíjet působením přírodního výběru.

Vztahy mezi navzájem si vypomáhajícími entitami známe i dnešní přírody, říká se tomu symbióza. Sebereplikující se systém tedy mohl připomínat dnešní ekosystémy. Kromě symbiontů zde mohli být i parazité či predátoři, tj. molekuly, které se jenom nechávaly replikovat, ale k replikaci celého systému nikterak nepřispívaly. Dnes takto fungují viry a je docela možné, že aspoň některé z nich jsou pozůstatkem tohoto dávného světa. Sebereplikující se systémy poté mohly soupeřit o zdroje, tj. o výchozí molekuly své vlastní replikace. Samozřejmě vítězil ten, který je dokázal využívat nejefektivněji, a to byl také motor evoluce (selekční tlak).

3) Vznik metabolismu

Dříve nebo později ovšem působením efektivních sebereplikujících se systémů začaly docházet výchozí molekuly nezbytné pro replikaci. Výhodu tedy měly takové systémy, které samy napomáhaly jejich syntéze. Na počátku mohly první enzymy (ribozymy) katalyzovat jenom některé kroky jejich syntézy, ale selekční tlak působil tak, aby těch kroků syntézy bylo katalyzováno co nejvíce. Tak se postupně vyvíjel první metabolismus.

4) Ohraničení sebereplikujících se systémů

Dokud replikace probíhala v neohraničeném vodném roztoku, mohly na celém procesu parazitovat jiné replikované molekuly či sebereplikující se systémy. V této době už mohli existovat skuteční predátoři, kteří katalyzovali rozpad vláken nukleových kyselin na prekurzory, jež potom mohly být využity k syntéze jiných vláken nukleových kyselin v jiných sebereplikujících se systémech, které pomnožovaly i ty predátory. Zároveň se ovšem v takovémto roztoku vyskytovaly i fosfolipidy (přirozená složka dnešních buněčných membrán), které také vznikaly samovolně a které se samy organizovaly do podoby membránových váčků, jak bylo popsáno výše. Váčky rostly, dělily se a uvnitř také obsahovaly vodné prostředí, víceméně stejné jako ve svém okolí. První váčky od tohoto okolí nebyly odděleny tak dobře, jako jsou ty dnešní s buněčnými membránami (jejichž udržení je docela pečlivě regulováno). Vznikaly v nich náhodné trhliny, které umožňovaly výměnu molekul. Pokud se při takovéto výměně dostal sebereplikující se systém dovnitř váčku, měl vyhráno. V takovémto případě byl daleko více chráněn před predátory i parazity a mohl se replikovat zcela nerušeně. Váček postupně rostl, a když dosáhl mezní velikosti, rozdělil se. Do dceřiných váčků poté přešly i mnohokráte pomnožené komponenty sebereplikujího se systému. Jejich další pomnožování tedy mohlo pokračovat.

5) Vznik "prabuňky"

Do váčku se ovšem mohli dostávat i parazité. Nebylo to tak časté jako ve volném roztoku, ale pokud se to stalo, mohlo to znamenat zničení sebereplikujícího se systému. V přírodním výběru tedy byly upřednostňovány takové systémy, jež se uvnitř váčku, který je chránil, dokázaly parazitujících molekul zbavit. Začal tím vznikat první imunitní systém a parazitické molekuly naopak začaly vyvíjet nejrůznější strategie, jak proniknout do váčku, jak se v něm nechat rozmnožit a jak se zamaskovat tak, aby je stále dokonalejší imunitní systém nerozpoznal. Začala koevoluce buněk a virů. Vedle toho také přírodní výběr upřednostňoval takové dělící se váčky se sebereplikujícími se molekulami, které své dělení i replikaci dokázaly vhodně regulovat. Dokázaly tím zajistit, aby do dceřiných váčků prošly všechny složky sebereplikujícího se systému. Stačilo totiž, aby některá důležitá komponenta chyběla, a replikace skončila. Jakmile se toto vyvinulo, můžeme už hovořit o prvních buňkách. Vyznačovaly se dědičností, rozmnožováním, metabolismem, a tudíž i reakcí na prostředí (dráždivostí).

6) Uložení dědičné informace do DNA

Stav, kdy je prabuňka naplněna různými molekulami RNA, které je všechny potřeba replikovat, není příliš šikovný. Molekuly RNA se mohou snadno poškodit, to může narušit jejich funkci, a pokud jsou replikovány poškozené, hromadí se v buňce nefunkční molekuly RNA. Mimo to je potřeba mít v buňce aspoň v průběhu dělení dostatečné množství molekul RNA všech druhů. Pokud by počet některého druhu těchto molekul poklesl, hrozilo by, že se nedostanou do některé z dceřiných buněk, a zůstanou tudíž v jejím potomstvu navždy ztraceny. Prabuňka v tomto stádiu vývoje tedy musela být naplněna i molekulami RNA, které v daném okamžiku nepotřebovala. Popsaný selekční tlak proto nejspíše vedl k tomu, že se jednak vyvinuly první mechanismy oprav nukleových kyselin a navíc se začal využívat nový druh jejich molekul. Jednalo se o dlouhé "záznamové" molekuly, které se samy neúčastnily žádných pochodů, ale kopírováním jejich jednotlivých částí byly vytvářeny "výkonné" molekuly. Vznikly tedy první geny. Při dělení prabuněk se poté kopírovaly jenom "záznamové molekuly", a momentální stav těch "výkonných" byl tudíž irelevantní.

V průběhu postupného formování "záznamových" molekul se již mohla uplatnit DNA namísto RNA. Obě nukleové kyseliny jsou prakticky totožné, liší se pouze přítomností jedné hydroxylové skupiny (-OH) v ribóze (ribóza, která tvoří kostru RNA, ji má, deoxyribóza, tvořící kostru DNA, ji postrádá). Řetězce RNA jsou kvůli přítomnosti hydroxylové skupiny méně stabilní, snáze podléhají hydrolýze. Pro dlouhodobé uchovávání předlohy pro syntézu funkčních výkonných molekul RNA je tak vhodnější DNA, jejíž stavební bloky lze snadno připravit odštěpením hydroxylové skupiny v ribóze. Uchovávání dědičné informace v DNA se tedy v průběhu evoluce prosadilo. Náznakem toho, že tomu kdysi mohlo být jinak, jsou zřejmě RNA-viry, které mají své geny uloženy v RNA. Existují také rostlinné viroidy, které jsou tvořeny pouze molekulami RNA, jež nenesou žádné geny. Tyto molekuly mají jistou katalytickou schopnost a jsou replikovány buněčným aparátem. Viroidy tedy mohou být pozůstatkem původního "RNA-světa".

7) Vznik genetického kódu

Postupnou evolucí působením přírodního výběru mohlo vzniknout něco, co se již velice podobalo buňce, jak ji známe dnes. Takže žádné "tornádo nad pralesem". Tyto prabuňky se však ještě stále dosti lišily od nynějších buněk. Zatímco všechny dnešní buňky jsou vlastně lipidové váčky naplněné koloidními roztoky proteinů, jež vykonávají většinu buněčných funkcí, prabuňky byly vyplněny nukleovými kyselinami. "Nějak" se tedy muselo stát, že RNA ustoupila do pozadí a buňky začaly využívat mnohem rozmanitějších možností, které skýtaly dlouhé peptidové řetězce.

Zde musím poctivě přiznat, že to "něco" ještě stále uniká. Syntéza proteinů (proteosyntéza) je v dnešních buňkách poměrně komplikovaný proces. Nejprve je genetická informace přepsána z DNA do mRNA (transkripce) a poté jsou na základě mRNA syntetizovány proteiny (translace). Translace mRNA do aminokyselinového řetězce probíhá v ribozómech, což jsou komplexy několika druhů molekul RNA a pomocných proteinů. mRNA v nich slouží jako předloha, která přesně určuje pořadí aminokyselin v proteinech. K tomu je využíván genetický kód, zajišťující, že téměř každé trojici nukleotidů v kódující oblasti mRNA je přiřazena konkrétní aminokyselina (některé aminokyseliny jsou ovšem kódovány více trojicemi nukleotidů, neboli kodóny, a tři trojice nukleotidů znameají prostě STOP, tj. ukončení translace). Klíčem, který slouží ke čtení genetického kódu, je další molekula RNA, tzv. tRNA. Tato molekula je tvořena několika smyčkami, z nichž obsahuje i trojici nukleotidů (tzv. antikodón) komplementární k některému z kodónů. Na jiné smyčce má tRNA přivěšenu aminokyselinu, přičemž platí, že tRNA s určitým antikodónem může nést jenom určitou aminokyselinu. Proteosyntéza pak probíhá tak, že jednotlivé tRNA s navázanými aminokyselinami nasedají na mRNA a postupně přidávají aminokyseliny do rostoucího peptidového řetězce (názorně je to ukázáno např. zde). Pokud by jakákoli složka tohoto systému chyběla nebo nepracovala správně, proteosyntéza neproběhne. Jak to tedy mohlo vzniknout přes nějaké přechodné stavy?

Teď pochopitelně můžeme přestat namáhat svou představivost a přisoudit vznik genetického kódu nějaké mocné bytosti, která se nejdříve rozhodla, že to bude právě takhle, i když to mohlo být i jakkoli jinak, a pak to celé poskládala. Tuto hypotézu bych nicméně ponechal do jiného, trochu religiózněji laděného článku, který napíše někdo jiný. Já budu vycházet z premisy, že veškerou rozmanitost současného života lze vysvětlit evoluční teorií. Evoluci lze považovat za již prokázaný fakt, a pokud mohly vzniknout v evoluci křídlo netopýra, mozek člověka nebo semeno vyšších rostlin, tak proč by genetický kód měl být nějakou zvláštní výjimkou?

Jedna z hypotéz, které mají vysvětlit vznik genetického kódu, pracuje s možností, že původně nebyl potřeba ribozóm ani tRNA a jednotlivé aminokyseliny nasedaly přímo na kodóny v mRNA. Některé aminokyseliny skutečně jeví slabou afinitu (specifickou vazbu) ke svým kodónům. Původní proteosyntéza tedy mohla být značně pomalá a náchylná k chybám, a proto se v průběhu evoluce přidaly ribozómy a tRNA, aby to celý proces zefektivnilo a zpřesnilo.

Jiná hypotéza to bere z opačné strany. Nejprve podle ní nebyla mRNA, ale existovali už předchůdci ribozómů a tRNA. I v původním "RNA-světě" se totiž s vysokou pravděpodobností uplatňovaly krátké řetězce aminokyselin (peptidy), které mohly pomáhat např. během některých enzymových reakcí nebo měly strukturní funkci (např. mohly zpevňovat buněčné membrány obdodně jako dnešní eukaryontní cytoskelet). Tyto řetězce ovšem nebyly syntetizovány na základě genetického kódu, nýbrž působením různých enzymů (tehdy ještě převážně ribozymů). Z pochopitelných důvodů bylo takto možno syntetizovat jenom kratší peptidy, protože u dlouhých proteinů se stovkami aminokyselin by bylo třeba stovek kroků katalyzovaných mnoha různými enzymy. Prvotní proteosyntetický aparát, který tvořily různé molekuly RNA, se následně mohl uplatnit i u vzniku genetického kódu a postupně se rozrůznit na ribozómy a tRNA. Translace za využití mRNA zpočátku mohl být okrajový proces sloužící k syntéze jenom některých peptidů. V té době ještě nemuselo být využíváno všech 20 aminokyselin, které jsou využívány nyní, a také ještě nemusela být ke konkrétní tRNA přiřazena jenom jedna konkrétní aminokyselina. Jakmile se ovšem vyvinula jednoduchá forma translace, v dalším vývoji mohla být zdokonalována. Postupně tak umožnila syntézu dlouhých peptidových řetězců - proteinů. Jejich využití představovalo oproti RNA (ribozymům) dosti podstatnou konkurenční výhodu, neboť kombinace dvaceti různých aminokyselin, které ještě mohou být dále chemicky modifikovány, skýtala více možností při regulaci různých buněčných pochodů. Buňky, které ve stále větší míře zapojovaly proteiny, tak postupně vytlačovaly starší typy buněk, až z nich nezůstalo vůbec nic a my dnes můžeme pouze spekulovat, jak vypadaly. My všichni jsme potomky tohoto nového, převratného buněčného typu, který byl natolik úspěšný, že na Zemi zcela převládl.

Život tedy mohl vzniknout zcela samovolně, bez zásahu nadpřirozených sil. Stačil k tomu jenom dostatek času a série náhod. Kdo si myslí, že náhoda neexistuje, nechť v tom i nadále vidí zásah nějakého nadpřirozeného jevu či bytosti. Ten sice nelze úplně vyloučit, ale také ani vyvrátit, vzhledem k předpokládané povaze bytostí (bytosti?), které údajně řídí náš svět. Proti gustu žádný dišputát, jak pěkně latinsky říkávali už dávní Římané.

Na závěr tohoto poměrně dlouhého článku bych se ještě rád zastavil u otázky mimozemského života, protože sem také patří. Tento článek totiž trochu doplňuje sérii článků kolegy blogera Turnera o Fermiho paradoxu či dřívějších článků kolegyně blogerky Dany Tenzler.

Takže otázka stále zní: jsme ve vesmíru sami? Odpověď je ovšem stále stejná: Těžko říct. Možná je vznik života zákonitý proces, taková trochu složitější obdoba růstu krystalů či vzniku bouřkových oblaků. Pak by byl život všude ve vesmíru a k nám hodně blízko, jak o tom sní "badatel v oboru archeoastronautiky" a také kolega bloger (podle mě poněkud zbabělý, jelikož nepřipustí diskuzi pod svými články) Libor Čermák.

Výše popsaný proces vzniku života ovšem vůbec nemusí být zákonitý. Třeba se většinou zasekne někde na úrovni jednoduchých sebereplikujících se systémů, které se budou působením nepříznivého prostředí rozkládat rychleji, než se stačí replikovat. Třeba právě vznik stabilního sebereplikujícícho se systému je tím limitujícím faktorem. Dalším takovýmto faktorem patrně bude to, co jsem popsal jako vznik genetického kódu, protože dokud buňky nezačaly ve větší míře využívat proteiny, zdaleka nebyly tak evolučně plastické. Možná je tedy vznik složitějšího života tak vzácná událost, že proběhla jenom na několika planetách v celém vesmíru. Čirou náhodou se to povedlo i na Zemi a my tu teď stojíme a ptáme se, co způsobilo, že se všechno tak pěkně sešlo, až jsme se tu objevili my (slabý antropický princip). Ať si odpoví každý sám podle své víry.

Potom je tu ještě možnost, že je sice vznik života velmi nepravděpodobnou událostí, ale když už k tomu dojde, dokáže se život šířit i kosmickým prostorem v podobě velmi odolných spor (panspermie). Pokud najde vhodné prostředí, začne se vyvíjet do stále složitějších forem. Jestliže se tedy na Zemi dostal život z kosmu, jednak by to vysvětlovalo, proč nenacházíme žádné primitivnější formy buněk, ale navíc by to také znamenalo, že je život v našem okolí prakticky všude, kde je k dispozici voda a nějaký zdroj energie.

Na otázku, jak se to má se životem jinde ve vesmíru, ovšem budeme moci patrně odpovědět až v okamžiku, kdy tam nějaký najdeme. Pokud zjistíme, že se od toho pozemského značně liší, může to naznačovat, že je vznik života běžná věc. Jestliže naopak odhalíme, že je tomu pozemskému podobný, naznačovalo by to, že se život může šířit vesmírem i na jiné planety.

Do té doby si budeme muset vystačit se zkoumáním života pozemského, což je podle mě velmi poučné i samo o sobě.