Reakce na sérii kreacionistických článků pana Chaloupky

Pan Chaloupka v posledních několika měsících zveřejnil více než dvacet článků s cílem vyvrátit evoluční teorii. Použil k tomu běžná kreacionistická klišé, která bych rád rozebral zde, neboť pan autor nepovolil diskuzi.

Se zájmem jsem začal sledovat cyklus článků kolegy blogera Chaloupky Evoluce nebo stvoření. Autor v něm předkládá sérii „důkazů“ zpochybňujících evoluční teorii. Protože o sobě uvádí, že je výzkumným pracovníkem v oboru informačních technologií, byl jsem zvědav, zda přijde s něčím novým, méně otřepaným, svědčícím o skutečném zájmu o danou problematiku, jak by odpovídalo jeho dosaženému vzdělání. Byl jsem však zklamán. Autor pouze recykloval snůšku dávno vyvrácených klišé, která pramení z nedostatečného biologického vzdělání. Je to pro kreacionisty mladé Země, k nimž autor oněch článků bezpochyby patří, typické. Protože pod svými články neumožnil diskuzi, rozhodl jsem se jeho seriálu věnovat samostatný článek, v němž bych rád uvedl některá autorovy „pádné důkazy“ na pravou míru. Nebudu se přitom příliš věnovat článkům z oboru kosmologie, která s evoluční biologií nijak nesouvisí. V tomto oboru vzdělán nejsem, takže vyvracení autorových zavádějících tvrzení raději přenechám povolanějším kolegům.

Ad Evoluce nebo stvoření V. Stáří našeho vesmíru (a předchozí články)

Zde se omezím pouze na konstatování, že život jinde ve vesmíru vůbec nemusí vypadat jako ten pozemský, takže vypočítávat pravděpodobnost právě takových parametrů, jaké má Země, postrádá smysl. Podle autora Bůh mohl stvořit vesmír právě tom stavu, jak ho vidíme teď, již hotový, a pak ho během okamžiku rozfouknout do rozměrů miliard světelných let. Proto k nám prý může doletět světlo hvězd vzdálených miliardy světelných let, ačkoli vznikly teprve před několika tisíci lety. Obrovitost vesmíru má údajně dokazovat jedinečnost Země a plánů, které s ní Bůh má. Nu, nemyslím si. Proč by Bůh tvořil vesmír tak nějak uprostřed děje? Proč by tvořil i hvězdy, které okamžitě po svém stvoření zanikají v obrovitánských explozích, takže je jaksi stvořil na úplném konci jejich života? A proč by vůbec vesmír tvořil tak obrovský, že se na jeho vzdálené výspy člověk ze Země prakticky nemá šanci dostat? Vlastně by tím Bůh strašně plýtval – vytvořil by téměř nekonečně prázdný prostor, bez jakýchkoli obyvatel, a jednu jedinou malou Zemi v něm. Asi by stačilo vytvořit pouze Sluneční soustavu, možná Galaxii, ať taky na obloze vidíme nějaké hvězdy, ale ten zbytek?

Ad Datační metody určující stáří Země

Opět se jedná o sérii článků, v nichž autor vyvrací metody datování stáří Země jako nespolehlivé, založené na důkazech v kruzích. Toto téma bych raději také přenechal odborníkům, kteří tomu rozumějí lépe. Podle informací, které jsou dostupné, odborníci vždy využívají více metod právě proto, aby svůj výpočet ověřili i nezávisle. Do série věnované datačním metodám patří i článek Vznik uhelných slojí. Autor v něm říká, že uhlí a jiná fosilní paliva vznikla v historicky nedávné době. Jako příklad dává sopku St. Helens, která během krátké doby vychrlila spoustu lávy a vytvořila mocné usazeniny, o nichž by se někdo mohl domnívat, že vznikaly tisíce let. Autor ovšem neříká, že při sopečném výbuchu doposud nebyl pozorován vznik uhlí. Natož pak, aby vysvětlil, proč se v uhlí vyskytují zcela odlišné rostliny, než jaké na Zemi nacházíme dnes. Autor ve svých článcích opakovaně naznačuje, že vznik mohutných vrstev usazenin způsobila Potopa světa. Jenže pokud by tomu tak bylo, tak proč v tom uhlí společně se stromovitými přesličkami a plavuněmi, které tedy zřejmě Potopa vyhubila, nenacházíme třeba také javorové listy? Přece i javory musely v té době existovat, neboť Bible neříká nic o tom, že by Bůh po Potopě tvořil znovu. Potopa světa je ostatně jeden z biblických příběhů, který mně osobně nedává smysl. Vševědoucí a všemohoucí Bůh stvořil člověka, ale potom se jím cítil být zklamán (asi tedy nebyl úplně vševědoucí, jinak to jaksi mohl vědět dopředu), tak se rozhodl ho vyhladit, a zvolil k tomu takovou metodu, že ohrozil existenci veškerého života (přitom stačilo při všemohoucnosti prostě rozhodnout a existenci člověka ukončit bez jakýchkoli dalších katastrof). U Potopy světa mě dále zajímá několik praktických otázek, které lze shrnout takto: Kde se ta voda vzala a kam zmizela? A jaké měla chemické složení? Pokud byla slaná, zahubila by všechny sladkovodní ryby i bezobratlé. Pokud byla sladká, zahubila všechny tvory mořské. Opravdu všechny, protože v Bibli není zpráva, že by si Noe bral do Archy i vodní zvířata. Ale tím odbočuji. Co máme dál?

Ad Evoluce nebo stvoření XII. Darwinovy pěnkavy

Autor článek věnuje epigenetické dědičnosti. Darwin na Galapágách pozoroval pěnkavy (nebo co je to za ptáky – ornitologové dlouho neměli jasno, kam je řadit) a povšiml se, že se na každém ostrově a v každém prostředí liší. Třeba tvarem zobáků, odpovídajícím způsobu, jímž ptáci dobývají semena, apod. Autor blogu ovšem připomíná studii, podle níž se tyto znaky mohou měnit i negeneticky. Prostě pokud je nějaký jedinec vystaven mírně odlišnému prostředí, vyvine se trochu jinak (třeba mu naroste větší zobák). Tento jev nicméně evoluci nikterak nezpochybňuje. Pouze ukazuje, jak jsou druhy plastické. Jsou uzpůsobeny i tomu, že když se trochu změní podmínky, mohou se jejich jedinci změnit také, a tím ve změněných podmínkách přežít. Jenže tady je potřeba zdůraznit, že ti ptáci, které pozoroval Darwin, jsou samostatné druhy, které se liší geneticky. Nejedná se o momentální přizpůsobení se prostředí, které se může změnit, když příslušnou populaci přesídlíme jinam. Podle současných představ evolučních biologů druh může být plastický, ale pokud je těm změněným podmínkám vystaven dlouhodobě, je pro něj výhodnější, jestliže se už nebude moci měnit do nějaké dřívější podoby. Epigenetické značky v chromatinu mají nevýhodu, že musejí být neustále obnovovány, v průběhu života i při přenosu do dalších generací. A ta obnova se může narušit. Pokud ovšem vyměníte třeba adenin za cytozin, tak je to trvalá změna genetické informace, která se snadno přenáší prostým kopírováním vlákna DNA. Všechny náhodné mutace, které umožní trvalou fixaci daného přizpůsobení se prostředí, jsou tedy podporovány přírodním výběrem.

Ad Evoluce nebo stvoření XIV. "Jednoduchá" buněčná struktura

Autor je v tomto článku přesvědčen, že se buňka nemohla vyvinout sama, protože je příliš složitá. Dokonce využívá otřepaného klišé, oblíbeného kreacionisty, že i vznik jakékoli strukturované bílkoviny by byl značně nepravděpodobný. Evoluční biologové ovšem nepředpokládají, že by buňka vznikla rovnou takhle složitá (to by opravdu bylo značně nepravděpodobné). Naopak jsou přesvědčeni, že se vyvinula z nějakých jednodušších přechodných forem. Více jsem se to pokusil vysvětlit v tomto článku.

Ad Evoluce nebo stvoření XV. Buněčný bičík a neredukovatelná složitost

Tohle je opět oblíbený a dost otřepaný argument kreacionistů. Představte si třeba pastičku na myš bez pružiny. Nebude fungovat. A stejně na tom údajně jsou některé orgány, třeba oči, uši, apod. Vtip je v tom, že my u doposud žijících živočichů zřetelně vidíme různě složité orgány, údajně „neredukovatelné“. Je tedy snadné dovodit, jak probíhal postupný vývoj. Třeba kruhoústí (mihule) mají jenom asi polovinu komponent, které tvoří naše ucho. Také tak dobře neslyší a rovnováhu vnímají trochu jinak. Mnozí tvorové rovněž mají jenom jakási světločivná políčka, rozlišující pouze světlo a tmu: to je předchůdce očí, mnohem jednodušší – takže žádná „neredukovatelná složitost“. Autor rovněž zmiňuje eukaryontní bičík. Zde musím poctivě přiznat, že žádné přechodné formy neexistují. Analogicky k orgánům mnohobuněčných organismů lze ovšem předpokládat, že také bičík vznikl postupně. Podle Lynn Margulisové, která ukázala, že mitochondrie vznikly z baktérií, mohl mít i bičík za předka nějakou „hotovou“ baktérii, která byla další evolucí vhodně redukována, např. některou spirochetu.

Ad Evoluce nebo stvoření XVI. Existují přechodové druhy?

Autor v tomto článku zřejmě zapomněl na svou křesťanskou víru, protože se zde dopouští křivého nařčení: „Víra evolucionistů je však velká, jelikož tvrdí, že se nějaké přechodové druhy v budoucnu najdou. Zatím nám tedy předkládají domněnky nebo ryzí podvody.“ Autor takto evoluční biology šmahem označil za podvodníky, sám přitom prezentuje dosti sporná tvrzení: „Z miliardy fosilií, které byly vykopány, je převážná většina stejných druhů, jaké žijí dnes.“ Případně: „Evoluce totiž také předpokládá vývoj druhu od malého po větší.“ (sic!!! – evoluční teorie nic takového nepředpokládá). Přechodných článků bylo přitom nalezeno plno, takže není třeba chovat víru, že nějaké jednou budou nalezeny. Velmi dobře je zdokumentován třeba vývoj koňovitých (od pětiprstých tvorů k dnešním koním), vznik suchozemských čtvernožců, dokonce i vývoj člověka v posledních několika milionech let. Autor pro podporu svých názorů cituje např. jakéhosi kurátora muzea, že opeření dinosaurů je podvod. Jenže fosilie opeřených dinosaurů již byly nalezeny, jsou to zřetelné otisky. Jejich peří se dokonce zachovalo v jantaru, takže lze zkoumat jeho strukturu – a je to peří, ovšem odlišné od toho dnešního. Létat by s ním nešlo. Let se také nevyvinul u nějakých tunových monster. Někteří dinosauři byli maličcí, menší než dnešní slepice. Všichni dinosauři měli také lehké kosti, vyplněné vzdušnými vaky, jako to dnes mají ptáci. Ti maličtí dinosauři tedy byli hodně lehcí. Pokud zároveň měli peří, mohli ho používat k prostému plachtění, jako to dnes dělají třeba poletuchy. Teprve další evolucí se zřejmě vyvinul aktivní let. Tedy nic najednou, jak si zkarikovaně představují kreacionisté, že tomu věří „evolucionisté“.

Ad Evoluce nebo stvoření XVII. Mohl člověk potkat dinosaury?

Obrázky, které autor předkládá v článku a vydává za svědectví o setkání lidí s dinosaury, jsou vskutku působivé. Svědčí zřejmě o bohaté lidské fantazii a možná i o tom, že čas od času byly dinosauří kostry nacházeny i dříve. Autor se ovšem také dopouští silně zavádějících tvrzení. Třeba naznačuje, že při Potopě světa to mohlo dopadnout tak, že mušle a jednodušší organismy zůstaly vespod a až na ně se vrstvily ty složitější. To zní docela logicky, až na to, že tam „vespod“, v prvohorních vrstvách, jsou nacházeny jenom organismy, které dnes nepotkáte, a žádný současný druh. Stejně se to má s lidmi a dinosaury: až jednou bude nalezena nějaká zkamenělina dokazující, že dinosauři a lidé žili ve stejné době, bude to velká rána pro současnou evoluční teorii. Jenže nic takového není. Přitom podle autorovy teorie vrstvení neexistuje žádný důvod, proč by ve vrstvě třeba s triceratopsem nemohla být kráva. Jenže on je tam jenom ten triceratops a kromě něj i jiné druhy dinosaurů. Ze savců pak druhy, které dnes už nenalezneme. Autor ovšem také říká toto: „A existují na světě i místa, například skály Burgess Shale v Kanadě, kde v nejspodnější vrstvě jsou naprosto všechny druhy živočichů.“ To je lež. V Burgesských břidlicích jsou nacházeni různí živočichové a dá velkou práci zařadit je do známých kmenů (viz třídění říše-kmen-třída-řád-čeleď-rod-druh). Současné druhy tam nejsou žádné, zato je tam třeba plno trilobitů, kmen členovci, třída trojlaločnatci – celá vyhynulá. Pokud by to bylo tak, jak říká autor, tak mezi trilobity najdeme i současné druhy. Jenže tam nejsou.

Ad Evoluce nebo stvoření XVIII. Pochází člověk z opice?

Zde autor zneužívá postupného vývoje vědeckého poznání k tvrzení, že je to celé jenom spekulace. Jenže jaksi nechal stranou, že ty fosilie přechodných článků mezi člověkem a opem jsou nacházeny. Takže o co se jedná? Co je podle autora Homo erectus, když to není jeden z přechodných článků?

Ad Evoluce nebo stvoření XX. Mitochondriální Eva

Autor zřejmě netuší, že mitochondrie jsou děděny pouze po mateřské linii a chromozóm Y po otcovské. Rozvíjí tedy obvyklé představy kreacionistů, jak i molekulární biologie prokázala biblický příběh Adama a Evy. Jenže se dost pletou. Více jsem to popsal zde.

Abych to tedy shrnul, autor série článků vlastně nepřekvapil. Dopouští se stejných manipulací i stejných nepochopení jako ostatní kreacionisté. A svou sérií článků evoluční teorii nikterak nezpochybnil.