Polemika s panem Kapolkou o evoluci aneb ukázka dezinformace - část II.

Pokračování mé polemiky s panem Kapolkou poněkud zkomplikovalo to, že své články najednou smazal, takže již není na co odkazovat. Rád bych ji nicméně dokončil, neboť ji beru coby osvětu proti tmářství různých Vítů či Kapolků.

Navazuji na úvodní část své polemiky s panem Kapolkou. Nyní jsem hodlal shrnout jeho argumenty proti evoluci a ukázat, v čem se mýlí nebo v čem se dopouští manipulací, z nichž tak rád obviňuje jiné. Pan Kapolka mě ovšem zaskočil, když všech deset svých článků smazal. Asi se bojí diskuze. Přesto se pokusím svou polemiku dovést do konce. Již dříve jsem si udělal nějaké poznámky, a nyní je tedy rozvedu. Výlev pana Kapolky, kterým zřejmě ukončil své působení na tomto blogu, ponechám bez komentáře. Ať si každý sám učiní obrázek, co je pan Kapolka zač.

Rád bych nicméně vysvětlil, proč jsem se do této série článků pustil. Vzhledem k tomu, že už články pana Kapolky neexistují, nemusí to být zcela zřejmé. V rubrice Věda se zde na blogu kromě popularizátorů vědeckých objevů vyskytují hojně tzv. „originální myslitelé“ (můj pojem, jímž odkazuji na jistý Havlíčkův epigram – viz Google, heslo „není nad původnost“), kteří jsou přesvědčeni, že se věda zásadně mýlí. Lze je poznat docela snadno – pod svými články zpravidla nepovolují diskuze, popřípadě je různě korigují, pokud se v nich objeví příliš nepohodlné názory. Ve skutečných, otevřených diskuzích by totiž neobstáli. Na to reagují různí diskutéři či autoři blogů. V oblasti astronomie či fyziky zde třeba působí vynikající paní Tenzler, která vyvažuje podivné články „badatele v oblasti archeoastronautiky“ pana Čermáka a jiné „originální myslitele“.

V oblasti biologie zde však nikdo není. Už dlouho jsem uvažoval, že bych začal popularizovat buněčnou biologii, ale nakonec mě k psaní blogů ponoukl až nadměrný výskyt článků od různých náboženských fundamentalistů, kteří se rozhodli vyvrátit evoluční teorii, ačkoli biologii zpravidla vůbec nerozumějí. Své články, jimiž na ně reaguji, jsem se rozhodl pojmout jakožto osvětu. Nejinak jsem přistupoval i k panu Kapolkovi, který na rozdíl od předchozích náboženských fundamentalistů zpočátku umožňoval diskuzi. Snažil jsem se s ním tedy nejdříve polemizovat v diskuzích, vůbec jsem původně neuvažoval o článcích. Rozhodně nejsem totalitář, který by někomu zakazoval jeho názory. Jenom rád diskutuji. Napsal jsem tedy svůj názor a čekal jsem, jak se pan Kapolka obhájí. Jak se však ukázalo, pan Kapolka nesnese jakoukoli kritiku, bere ji coby útok na svou integritu, a proto reaguje nepřiměřeně hystericky. Věcné diskuze jsem se od něj nikdy nedočkal. Pan Kapolka se zmohl pouze na obviňování, že jsem na něj zlý, že manipuluji, a v jednom ze svých článků mě dokonce nepřímo označil za Antikrista. Použil k tomu otřepanou řečnickou figuru – „kdybych byl jako vy, označil bych vás za neznaboha, antikrista, ale k tomu se nesnížím“. V následné diskuzi, v níž jsem trochu pobaveně zmínil to označení za Antikrista, ale pan Kapolka dotčeně psal, že nic takového neudělal. Tím se pokoušel odvést pozornost od mých skutečných argumentů proti obsahu článku, které jsem také uvedl. Dopustil se tedy argumentačního klamu v podobě uzeného slanečka. S mými věcnými námitkami vůči článku vůbec nepolemizoval, chytil se toho „Antikrista“. Protože v téže době začal omezovat diskuzi, varoval jsem ho, že v tom případě přijdu s vlastními polemickými články, pod nimiž diskuze povolena bude, neboť se na rozdíl od něj diskutovat nebojím. A toto je tedy reakce na články pana Kapolky.

Argumenty pana Kapolky proti evoluci, tak jak byly prezentovány, příliš nevybočují z klasických kreacionistických schémat. Cílem je vzbudit dojem, že jsou důkazy „evolucionistů“ nedůvěryhodné, že „evolucionisté“ leccos skrývají a jenom neochotně připouštějí a že existují alternativní vysvětlení, která mají stejnou relevanci. Jako příklad mohu uvést, že pan Kapolka hodlal při své propagaci „katastrofismu“ odkazovat na Hanse Joachima Zillmera, stavebního inženýra, který v sobě najednou objevil kosmologa, geologa a biologa a zjistil, že se vědci naprosto mýlí. Svá zjištění se ovšem nepokusil otestovat ve standardním vědeckém publikačním procesu (kde je potřeba přesvědčit oponenty práce), nýbrž začal psát komerční knížky (papír snese všechno, ale zdaleka neplatí to, že co je psáno, to je pravda).

To, čím mě pan Kapolka zpočátku překvapil, je, že sice „polemizoval“ s evoluční biologií, ale přitom se zpočátku vůbec nevěnoval biologii. V prvních několika svých článcích se pokoušel zpochybnit geologické datování. Ukazoval, že u některých vyvřelin z nedávné doby bylo metodami, které geologové používají, naměřeno značné stáří. Jelikož nejsem geolog, nechám většinu námitek na jiných. Dobře to například vysvětlil autor webu Planetopia. V zásadě se dá shrnout, že pokud někdo neumí dobře používat měřicí metody, vycházejí mu pak hausnumera (uživatelé metody real-time PCR v molekulární biologii by mohli vyprávět). U zpochybňování geologického datování tedy zmíním jedinou věc: pokud je mi známo (možná mě někdo opraví), jsou k tomu zpochybňování využívány prakticky jenom vyvřeliny. Ale kromě nich existují třeba usazeniny a přeměněné horniny, které z nich vznikly. Například vápenec vzniká velice pomalými pochody, v nichž hrají velkou roli mořské organismy. Není známý žádný mechanismus, jímž by vznikl rychle. Přesto ho často nacházíme v mohutných vrstvách. Ve vápenci se také vyskytují jeskyně s krápníky. Opět by bylo jen velice obtížné vysvětlit, jak vznikly rychle, v historické době. Vápence, které často obsahují zbytky pravěkých organismů, tedy musely vznikat pomalu. A zde bych chtěl zdůraznit, že ty organismy, které jsou nacházeny ve vápencích, jsou odlišné od těch, které žijí nyní. Jsou to jiné druhy. Pokud by vše vzniklo najednou při nějaké globální katastrofě, nenapadá mě žádné vysvětlení, proč by se do vápenců nemohly dostat i současné druhy. Obdobnou námitku lze aplikovat i u dalších usazenin (pískovců, prachovců, křemenců, uhlí, apod.). I kdyby se tedy geologové ve svém datování občas zmýlili, pořád to neznamená, že se na Zemi nevyskytují staré horniny, z nichž mnohé obsahují jiné druhy, než jaké se vyskytují dnes. Datování možná bude časem zpřesněno či opraveno, ale v zásadě se nejedná o argument proti evoluci. Pokud ho někdo jako důkaz proti existenci evoluce použije, nechová se korektně.

V dalším svém článku pan Kapolka opustil pole geologie a pustil se do filozofování. Pokusil se zde ukázat, že podle některých filozofů je evoluční teorie chybná již ve své konstrukci. Nu, proč ne. Někteří filozofové si to myslet mohou, ale mně osobně to připadá jako taková scholastika. Pokud je filozof schopným sofistou, může dokázat naprosto cokoli.

Takto tedy pan Kapolka publikoval asi šest článků nazvaných Polemika s evolucí, v nichž proti evoluci nepřinesl vůbec žádný důkaz. Když jsem ho na to v diskuzi upozornil, dotčeně odvětil, že je to další má manipulace (odvádění pozornosti jinam) a že se další články už budou týkat biologie. Pokud by měl zachovat proporcionalitu, měla následovat poměrně dlouhá série článků s biologickou tématikou (přeci jenom polemizuje s jedním z odvětví biologie), které přinášejí důkazy proti existenci evoluce. Pan Kapolka však zveřejnil už jenom tři články a pak celou sérii ukončil dotčeným shrnutím, které nejvíce pojednávalo o mém údajném totalitním myšlení.

Z těchto tří článků, které pan Kapolka věnoval biologii, byl v podstatě relevantní pouze ten poslední, v nichž se zabýval vznikem odolnosti k antibiotikům u baktérií. Také se v něm dopustil největší manipulace. Protože mě evoluce baktérií fascinuje, věnuji tomuto tématu příští článek. Nyní pouze zmíním zbylé dva články, jimiž pan Kapolka domněle vyvracel evoluci. Použil k tomu přitom dávno překonaná klišé.

V prvním ze článků se pan Kapolka zaměřil na Haeckelovo pravidlo. Ernst Haeckel byl v 19. století vášnivým propagátorem Darwinovy teorie a mimo jiné za důkaz evoluce považoval i to, že podle něj každý druh při svém zárodečném vývinu opakuje předchozí fáze evoluce svého druhu. K tomu zveřejnil své nákresy embryí různých druhů obratlovců, které si byly nápadně podobné (od ryb přes ptáky až po člověka, přičemž u ptačího i lidského embrya byly v jisté fázi jasně pozorovatelné žaberní oblouky). Z pohledu dnešní evoluční teorie nedává původní Haeckelovo pravidlo příliš smysl, neboť není žádný důvod domnívat se, že by měl jakýkoli organismus při svém zárodečném vývinu opakovat celou svou evoluci. Stále ovšem platí modifikované Haeckelovo pravidlo, podle něhož mnohé z organismů při svém zárodečném vývinu opakují některá stádia zárodečného vývinu svých evolučních předchůdců. Takto pojaté je Haeckelovo pravidlo velice užitečné. Nové odvětví biologie zvané „evo-devo“ (evolučně-vývojová biologie, „evolutionary developmental biology“) zkoumá vzorce exprese genů v různých orgánech či liniích během zárodečného vývinu. Tyto vzorce exprese jsou pro každou skupinu buněk typické, takže je z toho možné dovodit tzv. homologii orgánů (čili společný původ), neboli ukázat, jak probíhala evoluce (bez nutnosti existence příslušných zkamenělin). Jako příklad mohu uvést jednu výzkumnou skupinu z Ústavu molekulární genetiky AV ČR (tedy doufám, že mohu), která mimo jiné zkoumá primitivního strunatce kopinatce plžovitého. Ten se trochu podobá rybám, ale kromě jiných odlišností má na své hlavě pouze nepárový světločivý orgán. Podle evolučních biologů se jedná o zástupce velmi staré skupiny, z níž na počátku prvohor vznikli obratlovci. Vědci z Ústavu molekulární genetiky zjistili, že se ze světločivého orgánu kopinatce nevyvinuly naše oči, nýbrž naše šišinka, což je nyní součást mozku, která řídí denní rytmy (u některých starších skupin obratlovců, tj. některých ryb, obojživelníků i plazů, se stále vyskytuje na povrchu hlavy a biorytmy řídí na základě toho, jak vnímá světlo a stín, zatímco u nás je připojena k výstupům z očních nervů). Naše oči podle nich vznikly ze světločivých buněk rozptýlených podél postranní čáry.

Pan Kapolka ovšem celý článek napsal dosti manipulativně. Snažil se v něm předstírat, že současná evoluční biologie stále staví na původním Haeckelově pravidle, ačkoli už bylo dávno vyvráceno. Připomněl i pokus o senzaci z 90. let 20. století, podle níž se Haeckel dopustil podvodu. Příslušná embrya se prý navzájem dost liší. Zde lze za prvé namítnout, že vzorce genové exprese jsou v odpovídajících orgánech skutečně velmi podobné. A pak se určitě bude lišit použití fotografie a nákres podle pozorování v mikroskopu. Nákres nikdy nebude tak přesný. Ten, kdo se pokusil o senzaci, se ovšem také dopustil manipulace, neboť některá embrya zobrazil se žloutkovým váčkem, kdežto jiná bez něj, čímž se od sebe hodně lišila. Haeckel se snažil všechny žloutkové váčky odstranit a nechat jenom to nejdůležitější, tedy samotné embryo. Pan Haeckel se tedy zřejmě žádného podvodu nedopustil. Pan Kapolka se ovšem snažil předstírat, že evoluční biologové jenom neochotně přiznávají, že už Haeckelovo pravidlo neplatí, ačkoli na něm stále stavějí. Manipulace jak vyšitá.

Druhý článek pana Kapolky, jímž se pokusil vyvrátit evoluci, pojednával o tzv. neredukovatelné složitosti. Náboženští fundamentalisté v USA si před časem povšimli, že ne u všech orgánů či struktur zná evoluční biologie vysvětlení jejich vzniku. Vybrali si proto několik příkladů, u nichž začali poukazovat na to, že není možný žádný mezistupeň, že existuje jenom hotový orgán, protože jinak bude nefunkční. Takovéto struktury přirovnali ke sklapné pasti na myši. Stačí odstranit kteroukoli část a past nebude fungovat. Takto si náboženští fundamentalisté nalezli třeba oko, ucho a biochemik Behe i některé molekulární struktury v buňkách. U oka či ucha už ovšem byla nalezena spousta mezistupňů. Mohou to být třeba světločivé plošky u žahavců, různé miskovité či váčkovité oči u ploštěnců či měkkýšů, až po různá stádia komorových očí hlavonožců a obratlovců. Na molekulární úrovni je sice velmi obtížné říci, jak vznikl třeba bičík, ale vysvětlit to lze tím, že molekulární struktury prostě nefosilizují a evoluce základních buněčných struktur proběhla příliš dávno. Na buněčné úrovni lze ovšem pozorovat mezistupně jiných struktur, například metabolických drah, které naznačují, jak mohla probíhat evoluce. Pokud tedy ony mezistupně můžeme vidět u jiných struktur, není příliš argumentačně korektní domnívat se, že „neredukovatelně složité“ struktury vznikly nějakým zcela odlišným způsobem (například Božím zázrakem). Takový argumentační postup se nazývá argumentum ad ignorantium (logický klam spočívající v dovozování čehokoli z neznalosti). I kdybychom však připustili, že neredukovatelná složitost je důkazem, že některé struktury vznikly najednou, stále to nedokazuje neexistenci evoluce, vzhledem k tomu, že existují důkazy postupného vývoje u jiných struktur. Pouze by to ukazovalo, že některé struktury či orgány mohou vznikat náhle, a že je tedy třeba evoluční teorii doplnit. Není to však argument proti samotné evoluci. Pokud jej takto pan Kapolka uvedl, opět se dopustil manipulace.

Pan Kapolka tedy nikterak neprokázal, že by se evoluční teorie mýlila. Pouze zopakoval běžné argumenty kreacionistů. Nepřidal nic dalšího. Teprve když jsem v diskuzi poukázal, že evoluce byla pozorována, a uvedl jsem konkrétní příklady, pan Kapolka přišel s článkem o vzniku odolnosti k antibiotikům u baktérií. O jeho manipulativním přístupu k tomuto tématu bude příští článek.