Polemika s panem Kapolkou o evoluci aneb ukázka dezinformace - část III.

16. 11. 2017 0:07:45
V tomto článku hodlám ukončit svou polemiku s panem Kapolkou. Uvedu argumenty svědčící pro evoluci a v závěru vysvětlím, v čem spočívá ona dezinformace, která se prolínala všemi jeho články.

Trochu jsem váhal, zda mám ve své polemice pokračovat, když už není s čím polemizovat. Pan Kapolka mezitím smazal i svůj poslední článek, v němž mě obvinil ze všech možných nepravostí včetně totalitního myšlení. Zároveň mě nařkl, že z náklonnosti k totalitním režimům obviňuji jeho, což je prý zvláště zavrženíhodné. V diskuzi pod mým předchozím článkem mi také vyhrožuje právníky, jestliže o něm nepřestanu psát. Nerad však odcházím od rozdělané práce. Tuto sérii článků je třeba uzavřít, což učiním právě tímto článkem.

Pan Kapolka ve svých nyní již smazaných článcích, v nichž „polemizoval s evolucí“, použil otřepaná kreacionistická klišé, která lze považovat za manipulace. Začal zpochybňováním geologického datování a poté pokračoval „nezjednodušitelnou složitostí“ a „podvodným Haeckelovým zákonem“, jimž jsem se věnoval minule. Ani dalšími argumenty nevybočil z klasického kreacionistického schématu. Rozepsal se třeba o tom, že jsou buňky velice složité a že by i vznik jediného funkčního proteinu o 200 aminokyselinách byl značně nepravděpodobný. K tomu použil oblíbenou kreacionistickou metaforu o tornádě nad pralesem, které najednou vytvoří velkoměsto (nebo o opici u klávesnice, která čirou náhodou napíše Shakespearovu divadelní hru – teď si nejsem jistý a už si to nemůžu nijak ověřit, každopádně kreacionisté v tomto kontextu jiné metafory nepoužívají). K metafoře o tornádě mám svou vlastí „protimetaforu“. Doporučil bych takovému kreacionistovi, aby se postavil před zrcadlo a pak se zamyslel. Jak mohlo vzniknout jeho tak složité lidské tělo? Není pravděpodobnost vzniku něčeho podobného tak nízká, že se blíží nějakému tornádu nad kafilérkou, které vytvoří homunkula? Samozřejmě, že je. Jenomže jeho tělo nevzniklo náhle, vyrostlo z jedné jediné buňky, oplozeného vajíčka. Také život se vyvinul postupně od hodně jednoduchých forem k těm složitějším.

Dalším argumentem, jehož kreacionisté rádi užívají, je 2. termodynamický zákon, který zjednodušeně řečeno říká, že všechny uzavřené systémy postupně spějí k vyšší entropii (vyšší míře neuspořádanosti). Vše se tedy rozkládá, rozpadá, drolí, vyzařuje až k nějaké konečné fázi v podobě tepelné smrti. Biologická evoluce je podle kreacionistů zcela v rozporu s tímto zákonem, neboť při ní vznikají složité organismy a nové vlastnosti. Podle nich bylo vše stvořeno dokonalé a působením 2. termodynamického zákona se v DNA jenom hromadí škodlivé mutace, které způsobují nejrůznější dědičné choroby. Také samotný život se prý chová v rozporu s tímto zákonem, což podle nich dokazuje, že musí být něčím zázračným, stvořeným nějakou vyšší bytostí.

Již jsem tento jejich argument nechtěl zmiňovat, neboť je v podstatě absurdní a svědčí o značné míře nepochopení problematiky. Rozepsal se však o něm pan Potr v diskuzi pod mým posledním článkem, a proto bych ho rád uvedl na pravou míru. Předně je třeba zdůraznit, že zemský povrch, na němž žijeme, není uzavřeným systémem. Neustále získává jednak energii od Slunce a pak také ze zemského nitra (například v podobě látek, které mohou být oxidovány). Vesmír jako celek sice může spět k vyšší entropii, ale v důsledku neustálého přísunu energie je zemský povrch ve stavu jakési dynamické rovnováhy. Energii z vnějšku přijímá a poté vyzařuje do okolí, čímž přispívá k nárůstu celkové entropie kosmického prostoru. V důsledku přijímání energie ovšem na zemském povrchu dochází k jevům, při nichž se entropie přechodně může snižovat. Příkladem mohou být třeba meteorologické jevy, například konvektivní bouře. Na počátku je dosti chaoticky uspořádané ovzduší. Později se ovšem může zformovat do typického oblaku ve tvaru kovadliny, v němž vznikají kusy ledu, silný vítr, a dokonce elektrické výboje. Celý proces je poháněn fázovými přechody mezi různými skupenstvími vody a dalšími jevy, při nichž se uvolňuje energie. Dříve nebo později se ovšem bouřkový systém vyčerpá, rozplyne a přebytečné teplo vyzáří. Celý proces tak nakonec přispěje k dalšímu nárůstu entropie v okolí.

Fyzika zná takových příkladů tzv. disipativních systémů více. Život funguje na témže principu. Chemické reakce mohou zpravidla probíhat oběma směry, ale upřednostňován je takový, při němž dochází ke snižování tzv. volné (využitelné) energie. Přitom se často uvolňuje teplo, které je neužitečně vyzařováno, čímž narůstá entropie. Biologické systémy ovšem dokáží spřáhnout více chemických reakcí (celá buňka je neuvěřitelně složitá směs chemických reakcí). Pokud mají k dispozici reakci, při níž se uvolňuje dostatečné množství energie, mohou pomocí ní pohánět reakce, které běží opačným směrem. Důležité je, aby vždy docházelo aspoň k malému poklesu volné energie, čili k uvolnění neužitečného tepla. Na sto procent ta účinnost nefunguje – to by bylo perpetuum mobile, které by skutečně porušovalo 1. či 2. termodynamický zákon.

Tak živé organismy dokáží budovat sebe sama, tedy zvyšovat svou uspořádanost (snižovat entropii). Samozřejmě by to nemohlo dlouhodobě fungovat bez přísunu energie zvenčí. Ale ten tady na zemském povrchu máme. Život tedy může existovat zcela v souladu s 2. termodynamickým zákonem. Jakmile však jedinec přestane být živý, poměrně rychle se rozpadne a nashromážděná energie je rozptýlena do prostoru. Celková entropie systému vzroste.

Až do tohoto bodu se ovšem jedná o teoretickou debatu. Biologové říkají, že si nějak představují evoluci, a kreacionisté jim namítají, že to z různých důvodů není možné. Méně informovaný pozorovatel sporu by tedy mohl při pokusu o nestrannost konstatovat, že mu argumenty obou stran připadají pádné a že se možná nikdy nedozvíme, kdo má pravdu. Ony argumenty ovšem nejsou rovnocenné, jakkoli se kreacionisté pokoušejí vytvořit dojem, že jsou. Evoluce je totiž proces dosti pomalý a lidský život naopak příliš krátký. Kreacionisté proto mohou říkat, že je evoluční teorie pouhým teoretickým konstruktem, neboť evoluce doposud nebyla pozorována. Jenže evoluce již pozorována byla.

V diskuzích pod články pana Kapolky jsem se na to pokoušel poukazovat od prvního článku jeho „polemiky s evolucí“. Pokud již totiž evoluce byla pozorována, jsou liché argumenty, že není možná. Pan Kapolka na to reagoval, že neustále odvádím pozornost někam jinam. Pokoušel jsem se tedy vysvětlovat, kdy byla pozorována. Některé příklady nyní uvedu, raději v krátkosti, abych článek zbytečně nenatahoval. Možná se jim budu více věnovat někdy později.

Jedním takovým příkladem je metoda SELEX, pomocí níž jsou „ve zkumavce“ (in vitro) připravovány nukleové kyseliny (DNA, RNA i jejich umělá verze, např. PNA, apod.) požadovaných vlastností (s nějakou vazebnou funkcí, sloužící např. k blokování buněčných receptorů, enzymatickou funkcí, apod.). Principem metody je použití náhodně syntetizovaných vláken příslušné nukleové kyseliny. Z jejich směsi jsou selektována ta, která splňují aspoň náznak požadované funkce (když jich je dostatek, vždycky nějaká budou). Ta jsou izolována, pomnožena procesem, který vytváří chyby (mutace), a následně znovu selektována. Celý proces se opakuje tak dlouho, dokud nejsou získány molekuly požadovaných vlastností. Zřetelně zde tedy můžeme vidět klasické principy darwinistické evoluce: variabilitu způsobenou mutacemi, nadprodukci potomstva, dědičnost a selekci (výběr). Když to funguje ve zkumavce, proč by to nemohlo fungovat v živém světě?

A ono to v živém světě samozřejmě funguje také. Třeba každý den přímo v našem těle, když náš adaptivní imunitní systém vytváří protilátky (což jsou speciální proteiny) proti cizorodým strukturám, s nimiž se setká. Využívá k tomu náhodných mutací příslušných genů, nadprodukce potomstva (lymfocytů), dědičnosti a selekce – čili je to opět ukázka darwinistické evoluce. Více jsem se této problematice věnoval zde.

Existují ovšem také příklady vzniku nových druhů. Nejlépe se to dá vysledovat u těch organismů, které se množí rychle a během krátké doby dokáží vyprodukovat značné množství generací. To mohou být například mouchy. V laboratoři byly mušky octomilky (s generační dobou přibližně jeden týden) po mnoho generací pěstovány na odlišných živných substrátech – škrobu a maltóze. Po nějaké době již při páření preferovaly takové partnery, kteří byli pěstováni na stejných substrátech. Vznikla tak reprodukční bariéra mezi populacemi pěstovanými na odlišných substrátech. Pokud vznikne reprodukční bariéra, z pohledu biologie vznikl nový druh.

Skeptik by ovšem mohl namítnout, že vlastně nedošlo ke vzniku nových vlastností. Pouze se vytvořila reprodukční bariéra mezi populacemi mušek, které byly uměle udržovány na jednom druhu výživy, kdežto původní populace se mohla živit jak na škrobu, tak na maltóze. Možná tedy proběhla jenom selekce již dříve existujících vlastností, navíc v důsledku došlo k nahromadění některých škodlivých mutací, takže by mušky v jejich přirozeném prostředí nebyly životaschopné. Zde poctivě přiznávám, že to může být docela silný argument proti tomuto příkladu vzniku nového druhu. Takových pokusů s octomilkami ovšem existuje více. V jednom experimentu byly třeba po desítky let pěstovány ve tmě. Výsledkem bylo přizpůsobení se tomuto prostředí, což vedlo k nahromadění mutací umožňujících lepší orientaci pomocí čichu či sluchu a naopak zmenšení oka, které potmě nebylo potřeba.

Další skeptikova námitka by se mohla týkat toho, že se stále jednalo o laboratorní experimenty, kde příslušné podmínky záměrně vytvořil člověk. To by nevylučovalo možnost, že my všichni žijeme v určitých podmínkách, které pro nás záměrně vytvořil nějaký inteligentní stvořitel, abychom se vyvinuli určitým způsobem (tím by ovšem tento kreacionistický skeptik musel připustit, že evoluce existuje a Stvořitel pouze nastavuje podmínky). Jenže existují i příklady z přírody. Například larvy mušky Rhagoletis pomonella, která se vyskytuje v Severní Americe, se původně živily plody hlohu. Poté, co byly do Severní Ameriky dovezeny jabloně, se však během první poloviny 19. století některé z nich přizpůsobily jablkům, takže teď představují významné škůdce. Obě populace mušky se nyní liší – ta, která se stále živí na hlohu, upřednostňuje hloh, kdežto ta nově vzniklá preferuje jabloně. Můžeme zde tedy pozorovat vznik nového druhu mušky přímo v přírodě.

Výše zmíněných příkladů by se dalo najít mnoho, ale není pro ně prostor. Rád si o nich však podiskutuji a budu i rád poučen, pokud bych se mýlil (takže prosím: s chutí do toho). Minule jsem nicméně slíbil, že se více zaměřím na baktérie, o nichž jediných se zmiňoval pan Kapolka, když se rozhodl polemizovat s tím, že evoluce již byla pozorována.

Baktérie (resp. eubaktérie) mě fascinují tvárností svého genomu, která je mnohem větší, než jakou známe u nás eukaryontů. U baktérií těžko můžeme mluvit o druzích – i kmeny běžné „střevní tyčinky“ Escherichia coli se mohou ve svých genomech lišit o desítky procent, což by u živočišných druhů bylo těžko přípustné. Některé tedy mohou žít ve střevech coby neškodní komenzálové, zatímco jiné způsobují závažné choroby. Tyto baktérie zároveň mají úžasnou reprodukční schopnost – ve vhodných podmínkách se dokáží rozdělit každých 20 minut. To představuje obrovskou nadprodukci geneticky variabilního potomstva (při replikaci vznikají téměř vždycky nějaké chyby či odchylky, jelikož biologické systémy nikdy nefungují dokonale). Baktérie se zároveň vyznačují jinou organizací genomu, než bychom našli u našich buněk. Zpravidla mají jeden hlavní chromozóm tvořený kruhovou DNA (taková se u nás vyskytuje v mitochondriích, které jsou potomky baktérií, ale chromozómy v našich buněčných jádrech jsou organizovány jinak) a pak menší kruhové DNA, které se dokáží replikovat nezávisle na hlavním chromozómu a nesou další geny. Tyto tzv. plazmidy mohou být předávány (pomocí tzv. konjugace neboli spájení) i mezi různými druhy baktérií a představují takové „balíčky“ genů důležitých pro přežití v nějakých konkrétních podmínkách prostředí. Pokud se podmínky změní, z populace rychle mizejí, neboť jsou v přírodním výběru zvýhodňovány takové buňky, které zbytečné plazmidy nemají (replikace DNA stojí energii i základní stavební kameny, takže buněčný organismus docela zatěžuje, pokud replikuje DNA, kterou nepotřebuje). Baktérie také v nepříznivých podmínkách dokáží pohlcovat DNA ze svého okolí, neboť existuje možnost, že nese nějaké užitečné geny. Pokud tam opravdu jsou, bývají zabudovány buď do nějakého plazmidu, nebo přímo do hlavního chromozómu (teď dost zjednodušuji). Této tzv. transformace je hojně využíváno i v molekulární biologii při genových modifikacích, jelikož je celkem snadná. V bakteriálních ekosystémech tato vlastnost znamená, že se u zcela nepříbuzných druhů baktérií mohou vyskytovat téměř totožné geny umožňující přizpůsobení se témuž prostředí. Říká se tomu horizontální přenos genů (v omezené míře se vyskytuje i u nás, vyšších eukaryontů, ale tady za to můžou viry – o tom však možná někdy příště), v kontrastu k vertikálnímu (z rodičů na potomstvo).

Baktérie jsou díky výše zmíněným vlastnostem schopny opravdu rychlé evoluce. Třeba při používání antibiotik se velmi rychle stane, že vznikne odolný (rezistentní) kmen a geny zajišťující rezistenci se rychle rozšíří i mezi nepříbuznými druhy. To představuje stále větší problém při léčbě dnes „banálních“ chorob, které byly kdysi závažné a později na jejich zvládnutí stačila „běžná antibiotika“.

Člověk ovšem ovlivňuje baktérie i jinak než tím, že potlačuje bujení patogenních kmenů pomocí antibiotik. Například vypouští do prostředí chemikálie, které se v něm nikdy dříve nevyskytovaly. Pro baktérie mohou tyto chemikálie představovat zdroj energie, a proto postupně vznikají kmeny, které je dokáží využívat (viz např. zde). To je velice důležité při odbourávání škodlivých sloučenin z prostředí. Existují dokonce bakteriální kmeny, které si vyvinuly schopnost odbourávat ty látky, které jsou právě přítomny, a zároveň si ponechat geny pro odbourávání příbuzných látek, pokud by se také vyskytly. Takovéto geny jsou udržovány neaktivní až do doby, kdy se buňka s příslušnými chemikáliemi setká. Je zde tedy zřetelná nově vzniklá regulace genové exprese, která naznačuje, jak se mohly v dávném bakteriálním světě, z něhož se vyvinuly i eukaryontní organismy, vyvíjet metabolické dráhy. Mohlo to být velmi rychlé.

Tolik k příkladům pozorované evoluce, abych se moc nerozepisoval. Pana Kapolku jsem na ně několikráte upozornil a vysvětlil jsem mu, že nemůže psát, jak je evoluce nemožná, když už byla pozorována. Zmínil jsem mu i konkrétní příklady. Pan Kapolka si z toho vybral vznik bakteriální rezistence k antibiotikům, jemuž věnoval samostatný článek. Po něm bych byl očekával, že se pokusí rozebrat i další pozorované příklady evoluce. Pan Kapolka však svou „polemiku“ najednou ukončil, vyzval „evolucionisty“ k nadhledu a toleranci a zřejmě si myslel, že tím evoluční problematiku uzavřel. Proto jsem reagoval svou vlastní „polemikou“.

Pan Kapolka se totiž ve svém článku věnovaném baktériím dopustil velmi závažné manipulace. Nejprve citoval jednoho vědce, který se domníval, že zjištění z bakteriálního světa nelze aplikovat na nás, vyšší organismy (jenom přesně nechápu, proč by to nešlo – až tak do hloubky, aby to vysvětlil, necitoval). Poté rozebral základní pojmy a zdůraznil, že v bakteriálním světě se hotové geny přenášejí horizontálně (pomocí konjugace i transformace – viz výše). Geny jsou již funkční, dotvořené, tudíž k žádné evoluci neboli vzniku nových vlastností údajně nedochází. Ve skutečnosti jsou prý již existující vlastnosti baktérií spíše poškozovány, aby vznikla odolnost k antibiotikům. Pan Kapolka uvedl asi šest příkladů rezistence k antibiotikům, při které došlo ke ztrátě nějaké vlastnosti, díky čemuž na baktérii přestalo příslušné antibiotikum působit. Dle pana Kapolky tedy při vzniku rezistence k antibiotikům nové vlastnosti nevznikají, a tudíž se nejedná o příklad evoluce.

Jenže ony nové vlastnosti vznikají. Je příznačné, že ve svém výčtu rezistencí k antibiotikům pan Kapolka vůbec nezmínil penicilin. Přitom se jedná o první objevené antibiotikum. Některé baktérie se penicilinu brání tím, že štěpí jeho beta-laktamový kruh, čímž z něj učiní neškodnou sloučeninu (jiné jej zase chemicky modifikují, a tím jej zneškodňují). Zde by mohl poučený skeptik namítnout, že je penicilin produkován některými druhy plísní rodu Penicillium (kam patří i oblíbené druhy rostoucí na sýrech nivě, hermelínu, roquefortu, camembertu a dalších), takže jsou mu baktérie přizpůsobeny a jenom předávají tuto vlastnost dalším kmenům či druhům pomocí horizontálního přenosu. Protože však u baktérií začala vznikat (či se rozšiřovat) rezistence k penicilinu, byla připravena další antibiotika, která z penicilinu vycházela. Tyto nové látky se v přírodě dříve nevyskytovaly. Přesto se objevila i rezistence k těmto antibiotikům. Kde se vzala, když dříve neexistovala? Prostě se najednou vyskytly určité mutace v enzymu, který dříve štěpil penicilin, takže nyní dokázal štěpit i tato nová antibiotika. Je to vznik nové vlastnosti? Podle mě zcela určitě. Více o této problematice např. zde, abych uvedl nějaký zdroj. Problematika je to značně rozsáhlá a jistě si rád popovídám o námitkách.

Pokud tedy pan Kapolka zmínil pouze příklady ztráty nějaké stávající vlastnosti při vzniku rezistence k antibiotikům, vybral si pouze taková fakta, která se hodí jemu, jelikož existují i takové příklady, které vznik nové vlastnosti ukazují. Pan Kapolka zároveň vůbec nezmínil jiné příklady bakteriální evoluce, natož pak příklady další (viz výše), jež jsem mu uvedl já v diskuzi. Tu přitom docela jistě četl, neboť občas pochvalně reagoval na příspěvky různých kreacionistů mladé Země, kteřížto se té diskuze rovněž účastnili. Zastánce pana Kapolky by mohl namítnout, že se jenom pokoušel zdůraznit ty příklady, kde k evoluci nedochází. K tomu odpovídám, že pokud přitom zamlčí ty příklady, v nichž došlo ke vzniku nových vlastností, dopouští se manipulace. V názvu svého článku nadto uvedl formulaci „...co vám evoluční biologové nepovědí“, čímž se pokoušel vzbudit dojem, že evoluční biologové něco zamlčují, ačkoli jsem o horizontálním přenosu genů u baktérií psal v jedné diskuzi pod jeho článkem. V ní on sám reagoval na tuto námitku s tím, že o tom bude pojednávat další článek a ať prý neodvádím pozornost. Proto jsem původně chtěl svou sérii článků nazvat „Polemika s panem Kapolkou o evoluci aneb Co vám pan Kapolka neřekne“. Nakonec jsem se ale na jeho případu rozhodl demonstrovat, jak může fungovat (a často opravdu funguje) demagogická propaganda. Je docela jednoduchá a mohou jí využívat jak jednotlivci, tak politické proudy, či dokonce naši nepřátelé (v současné době je to např. Rusko). Klidně to mohou být i propagátoři „mladé Země“, jakož i modifikace této představy spočívající v „katastrofismu“ (Země může být miliardy let stará, avšak biblické události jsou popsány zcela přesně), tedy například pan Kapolka. Tímto zdůrazňuji pro méně chápavé, například právě pro něj, že pokud uvedu, že některý postup používá propaganda entity X, ještě to neznamená, že mu přičítám náklonnost k entitě X.

Takže v čem ona demagogie spočívá:

  1. Důležité je vytvořit dojem, že všechny použité literární prameny jsou rovnocenné.
  2. Pak je třeba pokusit se to vysvětlit konspirační teorií, že alternativní názory nebývají do relevantních tiskovin připouštěny. Tím je možné propagovat cokoli odkazem na cokoli, pokud je uveden ten odkaz.
  3. Na základě toho je možné utvořit alternativní výklad k „hlavnímu proudu“. Stačí apelovat na to, že se „hlavnímu proudu“ nedá věřit, neboť je zmanipulovaný a podstatné věci zamlčuje (důkaz kruhem).
  4. K doložení výše uvedeného je třeba uvádět pouze ty důkazy, které podporují uvedenou tezi, a zamlčovat ty nepohodlné. Zároveň je třeba předstírat, že se ve skutečnosti tohoto chování dopouští ten, jemuž se pokoušíme oponovat.
  5. Když to nevyjde, je třeba vystupňovat emoce. Klidně i lhát, dopouštět se manipulací, ukázat oponenta jakožto zaujatého člověka.
  6. A pokud to nepomůže: udávat, mazat kompromitující texty, udávat, mazat, udávat, mazat. Hlavně ať nejsou důkazy toho, co bylo předtím zveřejněno, pokud to narušuje teze předložené v dalším textu. Také je třeba vysvětlovat všem „slušným diskutujícím“, že mazání je nezbytné kvůli jakési „ochraně blízkých“ (kdo by přece nechtěl chránit své blízké). Popřípadě rovnou vyhrožovat (argumentace klackem).

Cílem takovéto demagogie nemusí být jenom přesvědčovat o jakési pravdě. Stačí jenom váhající přesvědčit, že vše je manipulace, takže se nedá věřit vůbec ničemu. Pak je možné podsouvat „selský pohled na svět“. To může být cokoli. Docela snadno se to použije proti čemukoli, co říká současná věda – jakpak by jí „selský pohled“ mohl rozumět? Je to moc složité? Asi se snaží něco zastřít. Pokouší se to vysvětlit? Stejně těm cizím pojmům nikdo nerozumí. Kdo ví, co znamenají. A hlavně ten, kdo to říká, že strašně zaujatý. Takovým postupem lze zcela vyloučit věcnou debatu. Bývá účinný a těžko se mu bránit.

Domnívám se, že v takovémto případě existuje jediná účinná obrana: kritické myšlení. Je to schopnost umět klást konstruktivní otázky a umět z nich vyvozovat. Nenechat sebou manipulovat, umět se správně zeptat a nenechat se odbýt. Je to těžké, ale dá se to naučit.

Autor: Jan Švadlenka | čtvrtek 16.11.2017 0:07 | karma článku: 21.54 | přečteno: 660x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Věda

Dana Tenzler

Barvy v kuchyni (3) - přírodní červená

Blíží se Velikonoce. Napadlo vás někdy, čím se vlastně barví velikonoční vajíčka? Jakými přírodními nebo umělými barvivy se dá jídlo barvit dnes a jak tomu bylo v minulosti? (délka blogu 3 min.)

28.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 13.20 | Přečteno: 130 | Diskuse

Zdenek Slanina

Problém co začal už Arrhenius: Kysličník uhličitý a doba ledová - a teď i sopečné aktivity

Už S. Arrhenius řešil vztah obsahu CO2 v atmosféře i k době ledové. Tehdy hlavně ukázal, že jeho navyšování v atmosféře povede k nárůstu její teploty. Nyní výzkumy z univerzity v Sydney ukazují na roli sopek v nástupu ochlazování.

26.3.2024 v 5:22 | Karma článku: 25.00 | Přečteno: 519 |

Martin Tuma

Berte Viagru, dokud si na to vzpomenete

Rozsáhlá studie odhalila významné snížení výskytu Alzheimerovi nemoci u pravidelkných uživatelů Viagry

25.3.2024 v 14:17 | Karma článku: 13.60 | Přečteno: 303 | Diskuse

Dana Tenzler

Barvy v kuchyni (2) - průmyslová žlutá

Blíží se Velikonoce. Napadlo vás někdy, čím se vlastně barví velikonoční vajíčka? Jakými přírodními nebo umělými barvivy se dá jídlo barvit dnes a jak tomu bylo v minulosti? (délka blogu 3 min.)

25.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 14.44 | Přečteno: 189 | Diskuse

Dana Tenzler

Barvy v kuchyni (1) - přírodní žlutá

Blíží se Velikonoce. Napadlo vás někdy, čím se vlastně barví velikonoční vajíčka? Jakými přírodními barvivy se dá jídlo barvit dnes a jak tomu bylo v minulosti? První díl seriálu o barvách.

21.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 18.12 | Přečteno: 293 | Diskuse
Počet článků 30 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 840

Buněčný biolog se zájmem o historii i veřejné dění. Vášnivý turista a člen ODS. ------- V tomto blogu bych rád popularizoval přírodní vědy, protože když občas vidím seznam článků v rubrice Věda, mám dojem, že by jí slušel jiný název, například "Dojmy, okultismus a mimozemšťané". Čest světlým výjimkám.

† únor 2021

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...