Vítězný únor 2018?

Vývoj po posledních volbách do Poslanecké sněmovny leckoho znepokojuje. K moci se opět dostávají komunisté, kteří oslavují Vítězný únor, dominantní "hnutí" dává najevo, jak mu překáží demokracie. Hrozí nám tedy návrat normalizace?

Právě v těchto dnech si připomínáme smutné výročí. Před 70 lety komunisté dovršili státní převrat a začali u nás budovat totalitní diktaturu. Ačkoli se zpočátku zdálo, že by nemusela mít dlouhého trvání, novému režimu se nakonec podařilo, se sovětskou pomocí, zlomit lidový odpor. Příslušníci komunistického vedení Československa se tak zachovali jako vlastizrádci. Je třeba říci to takto jednoznačně: Klement Gottwald zradil naši zem a měl by být považován za dalšího Emanuela Moravce. Západní státy, které nekomunistickému odboji pomáhaly a které již začaly znovu formovat československé legie, se posléze zalekly jaderné války. Tím jsme se na čtyřicet let ocitli v ruské sféře vlivu, v pozici vazala Ruského impéria, které si tehdy říkalo Sovětský svaz. Těch čtyřicet let je možno právem označit za dobu temna. Náš národ v ní utrpěl značné hospodářské i morální škody, z nichž se žel Bohu doposud nedokázal vzpamatovat. I 29 let po pádu komunistické diktatury pociťujeme její trpké dědictví, svědčící o tom, že je naše společnost stále nemocná.

Představme si Německo 30 roků po válce. Ve společenském diskurzu stále více převládá názor, že to za nacistů nebylo zase tak zlé, neboť měli třeba dobrou zaměstnaneckou politiku. Pravda, nacisté rozpoutali světovou válku, za níž došlo k nějakým přehmatům, ale k té byli donuceni tvrdým postupem západních zemí na Versailleské mírové konferenci. Nacistický režim sice nebyl demokratický, nicméně demokracie přece neexistuje nikde na světě. Nacionálně socialistická dělnická strana Německé spolkové republiky (NSAPBRD, která vznikla přejmenováním NSDAP poté, co se nová vláda rozhodla, že ji nezakáže) sice v posledních volbách utrpěla historickou porážku, ale mezitím se již stala etablovanou stranou politického spektra. Nejprve ji vedl doktor nacistické společenské vědy, který byl zároveň synem dozorce v koncentračním táboře, posléze se do jejího čela postavil bývalý agent Gestapa. Tento nový předseda neustále vykládá, že se nacisté již dávno omluvili za své chyby a že je přece NSAPBDR nová strana, která vznikla až po válce. To mu ale nebrání slavit výročí jejího založení datované k roku 1920 a připravovat velkolepou oslavu převzetí moci nacisty v roce 1933 (tzv. Vítězný leden). Za této situace německý prezident, bývalý nacista, který však ze strany vystoupil již za války na protest proti její politice, jede na sjezd nacistů a domlouvá jejich účast ve vládě. Tu má vést předseda nové populistické strany, bývalý nacista a agent Gestapa, který vykládá, že celý poválečný vývoj byla chyba a on to teď musí napravit…

Děsivé? Nereálné? Námět na nějakou švihlou sci-fi? Kéž by. V Německu by to nereálné bylo, ale my v tom musíme žít v České republice. Stačí NSDAP zaměnit zkratkou KSČ, NSAPBRD zkratkou KSČM, změnit některá data a už jsme doma.

V roce 1990 jeden náš významný politik napsal v Lidových novinách: „Komunistická strana byla a zůstává stranou extrému. A jako taková má ve společnosti své přirozené, i když okrajové místo. Nelze ji zrušit, jako nelze rušit horečku. Její volební výsledky budou měřítkem intenzity nemoci naší společnosti, sociální rakoviny, ze které se zvolna začínáme uzdravovat.“ Kdo že byl oním politikem, který komunisty považoval za „sociální rakovinu“? Byl to jistý Miloš Zeman, toho času prezident České republiky, který domlouvá vládu za podpory komunistů a pojede komunistům na sjezd jako první porevoluční prezident. Komunisté se přitom stále nezměnili, oslavují právě nyní 70. výročí Vítězného února a hlásí se ke své devadesátileté tradici na naší politické scéně. Jak řekl on sám: „Jenom hlupák nemění názory.“ K témuž se ovšem vyjádřil i Karel Čapek: „Kdo střídá názory, nikdy žádné neměl.“

Komunisté nicméně nejsou naším hlavním problémem. Jejich rostoucí vliv pouze ukazuje, jak hluboko naše společnost opět klesá. Vedle komunistů tu máme dvě populistická „hnutí“, oproti původnímu významu tohoto pojmu založená na vůdcovském principu a pevně řízená z centra. Ani v jednom z nich se výrazněji neuplatňují demokratické procedury, vůdce rozhoduje o všem a nic nesmí být v rozporu s jeho vůlí. Programy obou „hnutí“ jsou si velmi blízké, ale oba „vůdcové“ se trochu střetávají jako dva kohouti. Cílem obou „hnutí“ jsou mimo jiné hluboké změny naší Ústavy, které hrozí tím, že z našeho demokratického zřízení nezůstane kámen na kameni.

Obě jmenovaná „hnutí“ společně s komunisty mají po posledních volbách do Poslanecké sněmovny výraznou většinu. Jejich vzájemná blízkost se projevila okamžitě po volbách, kdy spolu vytvořili hlasovací koalici a obsadili si vedení Sněmovny i jejích výborů podle svého uvážení. Ani se nepokoušeli vytvářet zdání nějaké proporcionality. Ostatní strany tak dostaly méně funkcí, než by odpovídalo jejich volebním výsledkům. Místopředsedou Poslanecké sněmovny se zároveň stal extrémistický Tomio Okamura, předsedou Mandátového a imunitního výboru stalinista Stanislav Grospič, předsedou bezpečnostního výboru konspirační teoretik, velký příznivec proruských webů a vášnivý odpůrce mikrovlnek Radek Koten a předsedou komise pro kontrolu GIBS se má stát Zdeněk Ondráček, člověk, který jako příslušník komunistické policie v roce 1989 mlátil protikomunistické demonstranty, a doposud na tom nevidí nic špatného, natož aby se třeba omluvil.

Jedno z oněch populistických „hnutí“, ANO2011 („Akce nespokojených občanů“), ovšem výrazně vyhrálo volby, takže prakticky není možné složit vládní koalici bez jeho účasti. Jeho předseda Andrej Babiš, který byl kdysi členem KSČ, registrován jako agent komunistické tajné policie StB a posléze se poněkud neprůhledně stal jedním z našich nejbohatších podnikatelů, svým voličům slíbil, že bude řídit stát jako svou firmu. Jeho vláda prý bude představenstvem, on generálním ředitelem a občané akcionáři. Poněkud přitom opomněl, že stát není obchodní korporace, která má především generovat zisk. Stát je organizace, kterou si zřídili občané, aby jim sloužila v záležitostech, jež nevyřeší coby jednotlivci. Občané stát nadali obrovskou mocí, a proto musí být v demokratických poměrech kontrolována systémem brzd a protivah. Andreji Babišovi tyto brzdy překážejí v údajně efektivnějším rozhodování. Prozrazuje tím, že se vůbec nevymanil z komunistického způsobu myšlení. Naposledy byl náš stát řízen jako firma za komunistické diktatury.

Právě Andrej Babiš je nyní největším ohrožením pro naši demokracii. Nemá pro ni pochopení, překáží mu, chtěl by vše řídit sám. Říká, že chce být v čele vlády jenom čtyři roky, ale i kdyby to dodržel (u něho ovšem nelze odhadnout, co bude říkat za týden – názory střídá stejně často jako prezident), za ty čtyři roky může napáchat vážné škody. Ten, kdo přijde po něm, už může budování nového autoritářského režimu dokončit. Nyní se Andrej Babiš spojuje s komunisty i druhým populistickým „hnutím“, SPD Tomia Okamury, protože s ním prý demokratické strany odmítají spolupracovat. Andrej Babiš si totiž, ač tomu neodpovídá volební výsledek, dal za cíl menšinovou vládu své strany, v níž maximálně přepustí pár ministerských postů „odborníkům“ a nějaké posty náměstků ministrů případným koaličním partnerům. Demokratické strany to takhle nechtějí, rády by normální koalici, v níž by navíc neměly být trestně stíhané osoby. Andrej Babiš, který je trestně stíhán za dotační podvod, natolik touží po moci, že proto raději jedná s KSČM a SPD a vykládá, že ho k tomu donutily ostatní strany. Tím však jenom odvádí pozornost. Je to jeho rozhodnutí, těžko z něj může vinit někoho jiného. Nyní začíná opatrně navazovat spolupráci i se zdecimovanou sociální demokracií, aby se prý nemusel spojovat s SPD. Uvidíme, kam to dospěje. Ta většina 115 hlasů ANO, SPD a KSČM bude ve Sněmovně existovat i nadále a Andrej Babiš ji od voleb hojně využívá. Sociálním demokratům tak hrozí, že budou jenom fangličkou odvádějícím pozornost od skutečné koalice. Andrej Babiš má v této své povolební strategii plnou podporu prezidenta, který tlačí na vznik vlády pod silným vlivem komunistů. Oklikou se tedy vracíme tam, odkud jsme před 29 lety utekli.

Porevoluční léta byla úžasnou dobou celospolečenského nadšení. Naprostá většina společnosti věřila revolučnímu étosu, budovali jsme nový demokratický stát, všechny strany i všichni politici, až na okrajové extrémy (KSČM, Sládkovi republikáni), říkali totéž. Kdo z tohoto étosu vybočil, byl podezřelý. Pokud se o někom provalilo, že spolupracoval s předchozím režimem, musel skončit. Svou budoucnost jsme viděli jako součást západního demokratického společenství. Zajedno v tom byli všichni tři porevoluční prezidenti, byť se spolu utkávali v praktické politice.

Po roce 2000 étos postupně vyprchával. Dnes, v roce 2018, je situace naprosto odlišná. Ještě stále zbývá spousta lidí, kteří původním ideálům věří. Jsou rozprostřeni po celé republice, ale většinou jsou v menšině. Bývají proto vysmíváni, nejčastěji se jim teď říká „pražská kavárna“. Jsou to ti, kteří se pořád ještě domnívají, že naše země patří kulturně na západ, věří liberální demokracii a jsou přesvědčeni, že Miloš Zeman je opravdu špatným prezidentem, takže v posledních volbách hlasovali proti němu. Tito lidé jsou nyní v těžké defenzivě. Stojí proti nim prezident s „kreativním výkladem Ústavy“, předseda vlády, jemuž překáží demokracie, a jeho političtí spojenci z nedemokratické KSČM a Okamurovy SPD. Minimálně blok prezidenta, KSČM a SPD je silně proruský, snažící se nás dostat ze společenství západních demokratických zemí zpátky do postavení ruského vazala. Andrej Babiš a jeho „hnutí“ sice verbálně podporují naše členství v Evropské unii (asi zejména proto, že jsou firmy Andreje Babiše silně závislé na dotacích z EU), ale zároveň jsou blízkými spojenci komunistů. Politici ANO ohýbají hřbet a dělají dříve nemyslitelné. Třeba Martin Stropnický, dříve třeba signatář výzvy Několik vět proti komunistické diktatuře, ještě před rokem vyznamenával protikomunistické odbojáře. Dnes mu nevadí vláda za podpory komunistů. Zrovna na něm tedy lze dobře ilustrovat, jak umírá demokracie.

Mnozí nyní hovoří o „druhé české republice“ jako paralele s druhou československou republikou, kdy během několika měsíců mezi Mnichovským diktátem a nacistickou okupací naši politiku ovládla lůza a dříve demokratické Československo se stalo fašistickým státem, popírajícím dřívější ideály Masarykovy republiky. Mají pocit, že je dnešní situace podobná. Další zase hovoří o nové normalizaci.

Nějaké paralely lze jistě spatřovat. Jenže historie se nikdy neopakuje úplně stejně. Určitě tady nehrozí ani ruská okupace, ani návrat komunistické diktatury. Dnešní Českou republiku nyní daleko více vidím jako tzv. „rozpolcenou společnost“, jak ji definoval Samuel Huntington ve svém stěžejním díle Střet civilizací. V něm popsal několik civilizačních okruhů (např. euroatlantickou civilizaci, ruskou civilizaci, islámský svět, čínský svět, atd.), které spolu vzájemně soupeří. Na jejich pomezí mohou vznikat rozpolcené společnosti, které jsou historicky součástí jednoho kulturního okruhu, ale jejich elity se rozhodnou učinit je součástí jiného okruhu. Po nějaké době se v takovéto společnosti objevují hluboké rozpory, které jí zmítají tu jedním, tu druhým směrem. Mezi takovéto rozpolcené společnosti řadí Huntington například Turecko. To se za Mustafy Kemala Attatürka mělo stát zemí, která má směřovat k západní civilizaci. Přesto ale bojuje se svým islámským dědictvím a nyní se stále více stává islamistickou diktaturou. Huntington tento vývoj předpověděl ještě dříve, než se dostal k moci nynější prezident Erdogan. Za další rozpolcenou společnost považuje Huntington i samotné Rusko. To se pod vládou cara Petra Velikého mělo stát součástí Západu. Od té doby v něm bojují dva proudy, zapadnici, kteří jsou stále prozápadní (a dnes jsou velmi slabí) a slavjanofilové, kteří považují Rusko za svébytnou civilizaci a za soupeře Západu (ti mají nyní navrch). Ti odmítají liberální demokracii a jako model pro Rusko vidí určitou formu italského fašismu (i když tomu tak neříkají).

Naše země čtyřicet let trpěla pod ruskou nadvládou. Ačkoli jsme byli dříve kulturně součástí střední Evropy a náš národ má nejblíže k Bavorům či Rakušanům, po čtyřicet let u nás komunistická ideologie budovala představu nás jako součásti jakéhosi východního slovanského světa pod vedením Ruska. Panslavistická ideologie byla od 19. století nástrojem ruského imperialismu, hodila se za komunistů a hodí se stále.

Proruským komunistickým režimem vychovaná společnost nyní pociťuje nedůvěru k Západu, našemu přirozenému partnerovi, a zároveň je velmi vstřícná k ruskému Východu, našemu tradičnímu nepříteli. Není to pouze věc České republiky. Tentýž vývoj můžeme vidět v Maďarsku, Polsku a koneckonců i na Slovensku, tj. v zemích, které také byly čtyřicet let pod ruským vlivem. Maďarský premiér Orbán, kdysi vůdce „Svazu mladých demokratů“ (dnes strana FIDESZ), který bojoval proti komunistické diktatuře (taková obdoba našeho Občanského fóra), se už nechal slyšet, že je liberální demokracie přežitek.

Hrozí tedy u nás návrat normalizace? Nemyslím si. Daleko více se náš režim, pokud opravdu dojde k nejhoršímu, bude podobat postsovětským oligarchiím. Žádná z nich není demokratická, v jejich čele stojí doživotní vůdcové (viz Andrej Babiš: „Budu kandidátem na premiéra až do smrti.“), bývalí příslušníci komunistických mocenských struktur jsou rozmístěni velmi vysoko ve státní moci, ale oficiální ideologie ve skutečnosti komunistickou diktaturu verbálně odsuzuje a považuje se spíše za strážce konzervativních hodnot.

Nově vznikající režim můžeme porovnat třeba se současným Ruskem. Tam je vůdce národa s nezpochybnitelnou autoritou, s téměř absolutní mocí (u nás má k tomu našlápnuto Andrej Babiš). Jistěže tam probíhají volby, které jsou víceméně svobodné. Parlament tam ovšem funguje jako servisní organizace pro prezidenta – odhlasuje cokoli, co prezident potřebuje. Dominantní roli v něm hraje strana Jednotné Rusko, kterou založil přímo prezident Putin (u nás je jí nejblíže „hnutí“ ANO). Další silné strany, které předstírají opozici, ale zároveň podporují režim, jsou Zjuganovovi komunisté (u nás dozajista KSČM) a Žirinovského Liberální demokraté (myšlenkově mají nejblíže k Okamurově SPD). Pak je tam ještě spíše levicová strana Spravedlivé Rusko. Její obdobou by se mohla stát naše ČSSD. Ostatní strany teoreticky mohou také kandidovat, ale státní moc je potlačuje, nepouští jejich zástupce do médií, různě je kriminalizuje a jejím kandidátům pod různými záminkami kandidovat zabraňuje.

Přesně k onomu režimu máme nyní stále blíže. Velmi k tomu napomohly poslední volby do Poslanecké sněmovny, které vytvořily neblahou většinu nedemokratických stran. Přesto ale nemají dostatečnou sílu ke změně Ústavy, protože je blokuje demokratická většina v Senátu. Naše společnost mohla o pár měsíců později složit reparát a nezvolit Miloše Zemana opět prezidentem. Miloš Zeman velmi aktivně napomáhá vzniku autoritářského režimu orientovaného na východ, nikoli na západ, a jiný prezident by mohl tomuto vývoji překážet. Nu, reparát nevyšel. Většina je zřejmá – je zde obrovská síla voličů, která odmítá naše porevoluční směřování. S tím se v tuto chvíli nedá moc dělat. Leda můžeme doufat, že ne všichni ti, kteří volili Zemana, aby nevyhrál „želé“ Drahoš, popřípadě kteří volili Babiše či Okamuru, aby to natřeli „tradičním stranám“, zároveň odmítají demokracii jako formu vlády, která se příliš neosvědčila. Nyní je bude třeba přesvědčit, že je volba demokratických politiků pro Českou republiku lepší cestou než volba protestní.

Prezidentská volba nicméně ukázala, že je zastánců původních porevolučních ideálů u nás pořád celkem dost. Pouze jsou značně roztříštění, neboť zde máme stále větší nabídku demokratických politických stran. Namísto toho, aby vznikaly pevné bloky, které by se postavily nastupujícímu autoritářskému režimu, mnohá výrazná osobnost, která větří úspěch ve volbách, rovnou založí novou stranu, aby si ji mohla uspořádat podle svého. Vždyť demokratické mechanismy uvnitř tradičních stran jsou až moc pomalé a člověku chvíli trvá, než se v nich prosadí. A ještě ty kompromisy… Nejnověji o tom uvažují neúspěšní prezidentští kandidáti.

Tento vývoj by měl nyní skončit. Situace je příliš vážná. Zastánci našeho prozápadního demokratického směřování by měli přestat tříštit síly a měli by se začít integrovat. Nedává třeba valný smysl, proč zde musíme mít tři strany lidovců, které mají prakticky totožný program a všechny jsou nyní ve Sněmovně (dohromady získaly 15 % hlasů). Pokud by toho nebyli schopni politici, měli by této integraci napomoci sami voliči tím, že si vyberou několik nejsilnějších demokratických stran podle svých politických preferencí a těm ostatním dají najevo, že nemají-li zmizet v zapomnění, musejí nastoupit cestu spolupráce. Stopku vznikajícímu nedemokratickému režimu můžeme dát už letos na podzim, při komunálních a senátních volbách. Pokud ANO a jeho spojenci ztratí oporu v obcích, bude pro ně obtížnější prosadit se ve vysoké politice. A pokud se podaří udržet demokratickou většinu v Senátu, pořád zde zůstane pojistka, která zabrání ústavním změnám. Další volby budou následovat – do evropského parlamentu, další senátní, potom krajské a nakonec znovu sněmovní. V té době už demokratický proud musí přejít do ofenzivy a vytlačit nedemokratické strany tam, kam patří: na okraj politického spektra.

Bude to těžké, je to stále těžší, ale pořád na to máme. Ještě není úplně pozdě. Přidáte se?