Ošemetnost historických paralel I.

Nedávno jsem se znovu setkal s názorem, že se současný stav Evropy podobá stavu před pádem Římské říše. Jenže dějiny se neopakují a jenom těžko se dají předvídat. Následující série článků se proto bude týkat historických paralel.

Nedávno jsem se zúčastnil facebookové diskuze týkající se historických paralel. Začala vcelku nevinně, když jsem se pozastavil nad tím, že verbální pravičák Ladislav Jakl, takový Jiří Ovčáček, akorát z opačného pólu politického spektra, kandiduje za stranu, která má za hlavní bod programu typicky neomarxistické obecné referendum a za niž kandidují i vyloženě krajní levičáci, jako je například bývalý ministr zdravotnictví Ivan David. Ladislav Jakl, jehož silné prsty, bušící do klávesnice svazácky úderné texty, obdivují mnozí příznivci bývalého prezidenta Klause, se vymlouvá, že ho program Okamurovy strany nezajímá, neboť mu jde především o migraci, kterážto nás dnes ohrožuje a již prý řídí jakési temné spiknutí proti západní společnosti (podle mého soudu začne brzy psát i o chemtrails). Jeho apologeti se pak obracejí až někam k Římské říši. Jsou přesvědčeni, že se historie tak nějak cyklicky opakuje, takže jsme už zase v té fázi, v níž byla Římská říše v době svého pádu. My se prý z toho můžeme poučit, zachovat se prozíravěji, a tím svou civilizaci zachránit. Je tomu tak ale doopravdy, nebo nás někteří politikové pouze straší, aby získali víc hlasů?

Pojetí dějin coby nekonečného koloběhu, daného vyšším, kosmickým řádem, lze považovat za původní všem lidským civilizacím a možná je ještě starší. Vychází ze střídání různých fází roku, které si vynucuje určité opakovaně prováděné úkony. Pravěcí zemědělci museli ve správnou dobu zasít i sklidit, jinak hrozil hlad, ti v nepříznivějších podmínkách se museli přichystat rovněž na příchod zimy či suchého období. To se střídalo každý rok. Příchod každého období bylo možné odhadnout z chování přírody i třeba z polohy některých nebeských těles. Přemýšliví lidé si povšimli paralel v tom, jak se střídají dny a roční období, s lidskými životy a jejich fázemi, a extrapolovali to na celý svět a místo člověka v něm. Uvažovali o různých kvalitách času podle toho, v jaké fázi cyklu se právě svět nacházel. Třeba takoví Mayové sestavili precizní kalendáře s cykly trvajícími desítky tisíc let. Dnes tato představa přetrvává například v astrologii či jiných ezoterických naukách. Vyskytuje se také u některých „přírodních“ etnik, jimiž však dnešní hlasatelé cyklicky se opakujících dějin, zmínění v předchozím odstavci, opovrhují.

S postupem vývoje lidské civilizace ovšem cyklické pojetí dějin ustoupilo do pozadí či do náboženských rituálů. Důležitější byl popis jednotlivých událostí či jevů, snaha pochopit příčiny a souvislosti. Novověká věda si osvojila názor, že je příroda jakýmsi složitým mechanismem, který bude možné jednou zcela pochopit, a toto pojetí proniklo i do historické vědy. Objevily se tedy snahy nalézt v lidských dějinách zákonitosti a pokusit se je vysvětlit nějakou jednotící teorií. Nejdále v tomto došli marxisté, kteří svůj pohled na vývoj lidstva od prvobytně pospolné společnosti až k ideálu v podobě komunismu považovali za přísně vědecký. Bohužel se však našli mnozí, jimž pouhý popis vývoje nestačil – pokud byl zákonitý, bylo přece zcela v pořádku pomáhat mu, a urychlovat tak neúprosný běh dějin až k závěrečnému ideálu. Tato představa poté vedla ke zvěrstvům komunistických totalitních režimů... Marx ovšem nebyl jediný, objevují se i další představy dějinných zákonitostí, z nichž některé také vycházejí z Hegelovy dialektiky (např. Francis Fukuyama se svým přesvědčením, že tím „koncem dějin“, k němuž vývoj spěje, není komunismus, nýbrž západní liberální demokracie). A koneckonců lze opravdu vypozorovat jisté podobnosti ve vývoji jednotlivých lidských společností, které by bylo možné považovat za určitá pravidla (tento názor zastává např. Samuel Huntington, u nás jej propagují třeba Miroslav Bárta či Václav Cílek).

Potíž je v tom, že se dějiny dobře popisují zpětně. Poznání zatím rozhodně nedospělo tak daleko, abychom mohli říci, že jsme zrovna v takové a takové fázi vývoje naší společnosti a zákonitě bude následovat to a to, anebo (když se budeme hodně snažit) ono a ono. Navíc je dost možné, že to nebude možné nikdy.

Ránu představě přírody jako mechanismu, který dokážeme zcela pochopit, totiž zasadila kvantová mechanika a s ní i teorie chaosu. Najednou se ukázalo, že je svět mnohem složitější, než se zdálo, a že jeho chování na kvantové úrovni vzdoruje obyčejnému, selskému rozumu, takže se fyzikové při jeho popisu musejí uchylovat k metaforám. V kvantovém světě možná také existuje kauzalita, na niž jsme zvyklí z makrosvěta, ale v té složité změti interakcí obrovského množství částic bude velmi obtížné ji nalézt. Zatím tedy platí Heisenbergův princip neurčitosti. Také v makrosvětě bylo ovšem zjištěno, že pokud množství parametrů a jejich interakcí, které daný systém popisují, překročí určitou mez, nedokážeme jednoznačně předpovědět jeho chování. Zkrátka se chová chaoticky. U takovéhoto systému stačí nepatrná změna vstupních parametrů, aby bylo výsledné chování naprosto odlišné. Mezi chaoticky se chovající systémy patří například zemská atmosféra, a proto je také tak obtížné předpovídat vývoj počasí či klimatu. Známý je efekt motýlích křídel – metafora popisující, že když někde v Amazonii mávne motýl křídlem, může to za určitých okolností vyvolat hurikán v Karibiku. Matematikové se snaží chaotické systémy modelovat za pomoci aproximací (zjednodušení – tj. zanedbání některých parametrů či jejich sloučení do parametru jediného) či statistických metod, ale i když se spolehlivost jejich výpočtů zvyšuje, stále je výsledkem pouhá míra pravděpodobnosti, že se něco stane. Systém se ovšem (s menší mírou pravděpodobnosti) může zachovat úplně jinak. Přesnost předpovědí omezuje i výpočetní technika. Její výkon se stále zvyšuje, ale je otázka, co se stane, až se dostaneme ke konstrukčním limitům, které už nepůjde překonat. Samotné matematické modely tedy mohou slibovat velmi přesné předpovědi, ale třeba je nikdy nepůjde spočítat.

Také lidská společnost se chová velmi chaoticky. Vyjadřují to i některé známé vtipy, například ten, že když se sejdou dva právníci, výsledkem jsou nejméně tři jejich různé názory. Ačkoli to patrně mnohým marxistům dost překáží, naše společnost je daleko složitější, než je třeba mraveniště. Mravenci jsou takové vcelku jednoduché stroječky. Většina jejich chování je naprogramována geneticky, takže ji lze snadno předvídat. Všichni mravenci pracují ve prospěch mraveniště, jsou schopni se obětovat a úspěch kolektivu je pro ně to hlavní. Každý má nějakou svou roli, kterou se snaží plnit, jak jenom nejlépe dovede. Díky tomu lze vývoj mraveniště docela dobře předpovídat.

Jenže lidé nejsou mravenci. Každý lidský jedinec je naprosto unikátní, samostatně myslící jednotka. To, jak se v dané konkrétní situaci zachová, je výsledkem jeho osobní historie, která vychází z jeho biologického nastavení a následného nespočtu různých interakcí či zkušeností, které se do něj určitým, ne zcela pochopeným způsobem ukládají a utvářejí jeho osobnost. Chování člověka ovlivňují nejenom zkušenosti, ale také momentální emoce, zdravotní stav, celkový kontext dané situace (jak ji chápe) a mnohé další jevy, které mohou být pro někoho podružné a pro jiného klíčové. Konkrétní chování jednotlivce je možné do určité míry předvídat, protože existují jisté povahové typy, které lze odhadnout, ale vždy s velkou mírou nejistoty. Stejně tak lze propočítávat chování celé společnosti, ale předpovědi jsou stále velmi nepřesné. Občas totiž někdo udělá něco zcela nepředpokládaného. V dějinách se tak vyskytují jevy, které Nassim Taleb pojmenoval Černá labuť. Jedná se o nepředvídatelné události, které mají dalekosáhlé účinky.

Představme si třeba Sarajevo 28. června roku 1914. Návštěvu v této neklidné zemi, kterou nedávno anektovalo Rakousko-Uhersko, vykonává následník trůnu František Ferdinand d’Este se svou chotí. Srbští radikálové, kteří by nejraději půlku Bosny připojili k Srbsku (dost nebezpečná myšlenka, která o nějakých 80 let později povede ke genocidě nesrbského obyvatelstva Bosny), připravují atentát. Je to ale spíše taková nepříliš organizovaná parta radikálních studentů, politicky naivních a nedomýšlejících důsledky. Jsou ovšem v kontaktu se srbskými bezpečnostními složkami, jež ve vyvolávání etnických třenic vidí způsob, jak rozšířit hranice své země. Již předtím proběhlo několik spíše lokálních válek, které překreslily hranice na Balkáně. Mají spiklenci šanci na úspěch? Možná ano, ale spíše ne. Avšak…

Návštěvu následníka trůnu od počátku provázejí zmatky. Již během jeho cesty na radnici zaútočí na konvoj vozidel atentátník s bombou. Následně jsou tedy zpřísněna bezpečnostní opatření, která ovšem vedou k prohloubení zmatků. Další trasa kolony vozidel je změněna, ale patrně o tom nebyli dobře zpraveni jednotliví řidiči. Vozidlo přepravující následníka trůnu a jeho choť tak v jeden moment zabočí špatně. Když si to řidič uvědomí, zastaví a začne couvat, aby se vrátil na správnou cestu. Tím se ovšem ocitne zrovna vedle atentátníka s pistolí, který tam byl připraven podle plánu původní trasy. Atentátník je trochu překvapen, ale pak vypálí sedm ran a zabíjí jak následníka trůnu, tak jeho choť. Následně Rakousko-Uhersko přecení své síly a vyhlásí válku Srbsku. Po jeho bok se přidává Německo, Srbsku přispěchá na pomoc Rusko, Francie a Velká Británie. Začíná 1. světová válka, která dosti podstatným způsobem ovlivní dějiny celého 20. století.

A taková to byla souhra náhod! Stačilo, aby následníkův řidič jel správně a k atentátu možná vůbec nedošlo. Byla by pak válka? Možná ano, protože mezinárodní situace byla dost výbušná (aspoň při zpětném pohledu, protože tehdy samozřejmě nikdo nic podobného nepředvídal), ale třeba by proběhla úplně jinak. Anebo by k ní vůbec nedošlo, čímž by se k moci nedostali ani masoví vrazi Lenin, Stalin či Hitler. V našich zemích by nikdy nevládl masový vrah Klement Gottwald… Zkrátka Černá labuť.

Co z toho plyne pro lidské dějiny a naši současnou pozici v nich? Je třeba uvědomit si to, co věděli již antičtí Řekové, když říkali, že vše plyne a nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Asi je možné poučit se z některých konkrétních chyb a neučinit je znovu – zvláště pokud se jedná o chyby, jimž se dá snadno předcházet (zmatek během plánování návštěvy význačného politika je takovou chybou). Ale jinak je lepší počítat s tím, že je každá situace svým způsobem unikátní. Pokud na ni zareagujeme tak, aby nedošlo k nějaké minulé chybě, omezíme si tím spektrum způsobů, jak reagovat, a možná tím učiníme zase jinou chybu, protože šlo udělat něco lepšího. To se týká i politiků, jež si stavíme do svého čela. Je mnohem účelnější spolehnout se na ty, kteří sledují nějaký obecně prospěšný cíl a podle konkrétní situace volí nástroje, jak jej dosáhnout. Nikoli tedy na takové, kteří se neustále obracejí k minulosti a slibují zachovat to, co je, popřípadě vrátit, to co bylo, protože nejistota budoucnosti je přece děsivá. Co se stalo, však již nelze odestát, a ani řeku nelze navždy zastavit. Je potřeba jít dál. (pokračování příště)