Ošemetnost historických paralel III.

Je pád Římské říše vhodnou historickou paralelou k současné době, nebo by seděly spíše jiné paralely? A co třeba doba mezi 1 a 2. světovou válkou?

Ve svých minulých dvou textech (zde a zde) jsem reagoval na strašení osudem Římské říše, jež se prý zhroutila pod náporem migrační vlny. Obraz necivilizovaného barbara, který plení naše blahobytná města, se některým politikům hodí k tomu, aby volali: "Jestliže toto nechcete, volte nás!" Najednou se i docela rozumní lidé, které by spíš mělo zajímat, co kdo chystá pro jejich mladé rodiny, nejvíce bojí imigrantů a snaží se volit toho, kdo jim slíbí, že proti nim nejúčinněji zakročí. Protiimigrantská kampaň však někdy sklouzává do další, mnohem nebezpečnější roviny. Takový politik potom říká: "Naši odpůrci si podobný osud přejí, a jsou to tedy nepřátelé národa. Spojme se a společně je svrhněme!" Odtud je už jenom krůček ke svržení demokracie.

Jak jsem se ovšem pokusil ukázat, dějiny mají povahu spíše chaotickou a nikdy se úplně stejně neopakují. Situace, v níž se nacházela antická Římská říše se dost podstatně liší od současné situace v Evropě. Některé potíže, s nimiž se potýkala, například předání moci v autoritářské formě vlády, nyní hrozí spíše orientálním despociím. Západní civilizace se musí vypořádat s problémy úplně novými, na něž těžko můžeme použít minulé vzory. Svět se rychle mění a s ním i uspořádání lidské společnosti, objevují se nové formy komunikace, tradiční formy výroby upadají a prudce rostou možnosti umělé inteligence. Leckomu se však stýská po dobách, kdy byl svět přehlednější. Na to reagují populističtí vůdcové, slibují tradiční řešení a návrat k původním, osvědčeným hodnotám. Je třeba pouhá maličkost - odvrhnout současnou modernitu, liberalismus a další odpudivé "ismy", a vrátit se ke kořenům, třebas ke skutečné "demokracii bez přívlastků" (úsměvné na tom je, že výraz "bez přívlastků" je zde také přívlastek). Jakkoli nelze podruhé vkročit do stejné řeky, voliči na to slyší.

Ovšem i takovýto vzestup různých populistů může leckomu něco připomínat. Podobné to bylo po 1. světové válce, a vedlo to k nastolení velice nepěkných režimů. Pokud se někdo bojí osudu Římské říše, měl by uvážit i další paralely, které se nabízejí, protože i ty jsou dosti závažné. Níže přiblížím, co mám na mysli.

Paralela první

Evropský kontinent se před sto lety dlouho vzpamatovával z 1. světové války. Hranice byly překresleny, některé tradiční velmoci zanikly, mnohde se změnila forma vlády a nové vlády byly nestabilní. Hospodářství bylo zdevastováno válečnými podmínkami a leckde zuřila krize, projevující se vysokou inflací. Tradiční uspořádání se hroutilo a budoucnost byla nejistá.

Mimo to se ovšem po celé Evropě, ke konci války či bezprostředně po ní, prosadila demokratická forma vlády. Aspoň toto představovalo určitou naději. Tomáš Garrigue Masaryk psal o konci starých teokracií a nástupu demokracií, a měl to za zákonitý proces, který je spojený s modernitou.

Nebyli tu však pouze humanisté, kteří věřili v lepší budoucnost. Různí radikálové hlásali potřebu hluboké proměny společnosti. Někteří se zaměřovali spíše na minulost a slibovali obnovení jistot návratem ke kořenům a odmítnutím modernity, jiní prohlašovali, že mají vědecký recept na vytvoření mnohem spravedlivějšího uspořádání. Všechny ovšem spojoval odpor k liberální demokracii, tedy formě vlády vycházející z ideálů Francouzské revoluce (Deklarace práv člověka a občana) a Války za nezávislost USA (Deklarace nezávislosti), jakož i některých důležitých myslitelů (Alexis de Tocqueville, Thomas Jefferson, Adam Smith a další). Liberalismus byl pro tyto radikály sprosté slovo, dále odmítali "kosmopolitismus", "individualismus" a zpravidla též kapitalistické hospodářství. Prosazovali silnou roli státu a nadřazenost kolektivu nad jednotlivcem. Využívali také různé konspirační teorie, jimiž vysvětlovali aktuální problémy. V nejistých dobách nacházeli množství posluchačů.

První zemí, v níž došlo k pokusu o radikální přeměnu společnosti, bylo ještě na sklonku války Rusko. Tam byl nejprve svržen carský absolutistický režim a začalo se jednat o budoucím uspořádání státu, pracovat na nové ústavě, byla nastolena nová vláda a chystány skutečně svobodné volby. Do toho však pokračovala válka, v níž Rusko zažívalo jednu porážku za druhou a demoralizovaní vojáci odmítali dále bojovat. Také hospodářské poměry byly velice špatné, vázlo zásobování a hrozil hlad. V této situaci se v Petrohradě chopila vlády hrstka bolševiků vedená Vladimirem Iljičem Leninem. Podporu  části obyvatelstva bolševici získali příměřím s Německem a příslibem spravedlivějšího uspořádání. Když ale začali prosazovat své plány na přeměnu společnosti, postupně narostl odpor. Bolševici prohráli volby, jejich výsledek však odmítli respektovat. Následovalo období občanské války, v němž vystupňovali svou brutalitu. S tím nepřestali ani po svém vítězství. Vznikl velmi krutý totalitní režim a ideologie, která přinesla největší počet mrtvých v lidských dějinách. Ideologie to byla ovšem velice přitažlivá a svou krutost omlouvala nutností zlomit odpor reakce. Po vzoru Ruska krátce po válce vypukly bolševické revoluce i v Bavorsku, Maďarsku a na východním Slovensku, ale byly poraženy. Bolševické impérium na východě ovšem zůstalo a dál podporovalo různé "revoluční" strany po celém světě. Ty se leckde dobře etablovaly a jenom čekaly na svou příležitost.

Formoval se ale i druhý extrém. Konzervativní kruhy viděly v nových pořádcích nebezpečí a považovaly je za příznak celkového úpadku. Odmítaly všeobecné volební právo, liberální demokracii považovali za chaotickou a neschopnou řešit aktuální problémy. Dobře si uvědomovaly i hrozbu, kterou představovala radikální levice. Uvažovaly proto o jiném, efektivnějším uspořádání společnosti. Tím byl stavovský stát se silným vůdcem, za nímž by se sjednotily jednotlivé společenské skupiny (stavy), podílející se na vládě prostřednictvím svých vybraných zástupců. Cílem byl návrat k historickým tradicím a odmítnutí novot. Pro tento způsob uspořádání společnosti se posléze vžil název fašismus, podle hnutí, které se nakonec prosadilo v Itálii. Vůdce tohoto hnutí Mussolini nakonec získal neomezenou moc a inspiroval fašizující politické skupiny po celé Evropě (včetně Československa). Těm se prozatím nepodařilo převzít vládu (např. Hitlerův puč v Bavorsku byl rychle poražen a Hitler skončil ve vězení), ale rovněž přežívaly na okraji politického spektra a čekaly na svou příležitost.

V ostatních evropských zemích se ale v průběhu 20. let 20. století zdálo, že liberální demokracie zvítězila. Během hospodářské konjunktury se zvyšoval blahobyt a válka byla stále vzdálenější minulostí. Nadějný vývoj však netrval dlouho. Velká hospodářská krize přinesla další období nejistot, z něhož opět těžili různí radikálové. Znovu začaly sílit jak komunistické, tak fašistické strany, zatímco umírněné strany slábly. Zbídačelé obyvatelstvo ochotněji naslouchalo radikálům, prohlašujícím, že za problémy mohou právě "tradiční" strany i tehdejší politické uspořádání. Nedemokratické tendence se prosadily v Polsku, Maďarsku, Rakousku i v Rumunsku. V Německu, které hospodářská krize postihla zvláště těžce, na počátku 30. let 20. století nebylo možné vytvořit stabilní vládu a předčasné volby se opakovaly každých několik měsíců. Postupně sílil vliv komunistů, čehož se obávaly konzervativní kruhy. Nakonec tedy vsadili na politického radikála z opačného pólu politického spektra Adolfa Hitlera, u něhož doufaly, že ho při jeho politické nezkušenosti budou moci ovládat. Poté, co ho učinily kancléřem, jim však Hitler udělal čáru přes rozpočet, když během několika měsíců nastolil totalitní režim, který si ve své brutalitě nikterak nezadal s tím bolševickým. Ruští bolševici i němečtí nacisté se také velmi rychle sblížili a navázali oboustranně výhodnou spolupráci, která nakonec vedla až ke společnému vojenskému útoku na Polsko, jímž začala druhá světová válka. Demokracie se zhroutila i ve Španělsku. Zde se nejdříve levicoví radikálové pokusili svrhnout konzervativní vládu, ale byli poraženi. Následně však vyhráli volby, přiklonili se k bolševickému Rusku a slibovali přeměnu společnosti. Na to reagovaly konzervativní kruhy povstáním. Následovala občanská válka, v níž byla jedna strana podporována bolševickým Ruskem a druhá strana nacistickým Německem. Vyhrála to pravicová strana, která nastolila režim s mnohými fašistickými prvky.

Ani naše, československá demokracie nakonec nepřežila. Krizí více zasažené německé obyvatelstvo začalo také tíhnout k nacismu a snažilo se spojit s Německem, což vedlo k rozpadu Československa. Po Mnichovské dohodě v Československu rychle převládly nedemokratické tendence a před nastolením diktatury Československo "ochránila" až nacistická okupace. Avšak ani po druhé světové válce nedošlo k obnovení liberální demokracie a právního státu. Vznikl levicový, "před-totalitní" režim, který měl být náhradou za chaotickou, roztříštěnou politickou scénu předválečné republiky. V něm svou moc posilovala komunistická strana, silně podporována z Ruska. Ta poté v roce 1948 uchvátila absolutní moc a zavedla také totalitní režim.

V čem u výše uvedeného vývoje vidím historickou paralelu? Také dnešní společnost je znejistělá. Měli jsme tu hospodářskou recesi, která některé skupiny obyvatel postihla zvláště tvrdě, společnost se rychle mění s rozvojem výpočetní techniky a nástupem „Průmyslu 4.0“, tradiční způsoby výroby zanikají či se přesouvají do jiných zemí. Zvláště starší generace změnám nerozumějí a vzpomínají, jak bylo za jejich mládí mnohé jednodušší. Této situaci nedokáží čelit tradiční politické strany, jejichž program se poněkud rozpliznul a jejichž představitelé se vyžívají spíše v prebendách a politikaření.  Nejistoty obyvatelstva pak využívají různí populističtí vůdcové, kteří téměř po celém Západě sílí. Někteří tíhnou k pravici, jiní k levici a všichni slibují nové, spravedlivější uspořádání společnosti. Mnohým z nich také nevoní liberální demokracie a často hledají vzory v nedemokratických zemích, třeba v Rusku nebo v Číně. U nás jsou příkladem takovýchto politiků Andrej Babiš, Miloš Zeman a Tomio Okamura. K čemu to může vést? Vývoj po první světové válce by nás mohl varovat.

Paralela druhá

První světová válka byla střetem velmocí o uspořádání světa. Na jedné straně stály Británie, Francie, Rusko a později i Spojené státy a Itálie, na druhé bylo Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko. Nebudu připomínat průběh války a další události. Chtěl bych se spíše zaměřit na Německo. Na území tohoto státu vzniklo v průběhu středověku velké množství malých, navzájem soupeřících zemí. Původní Franská říše se po vládě Karla Velikého rychle rozpadla a už nikdy se nedala dohromady. Císařský titul poté přecházel mezi různými jeho potomky, kteří vládli nejrůznějším částem bývalé říše. Nakonec se konsolidovala východní část (Fracia Orientalis), která císařský titul získala natrvalo. Ta také ovládla severní Itálii a ovlivňovala dění v rozdrobené západní části (Francia Occidentalis). Jenže dějiny se někdy vyvíjejí dosti ironicky. Západní části se nakonec podařilo zkonsolidovat až do podoby silného centralizovaného království (Francie), zatímco vládcové východní části se vyčerpali boji s papežskou mocí o nadvládu nad veškerým křesťanstvím. Císařská centrální moc zeslábla a konečný úder jí zasadila třicetiletá válka. Císařský titul byl poté pouhou formalitou a jednotlivé země tzv. Svaté říše římské byly víceméně samostatné.

Mezi germánským obyvatelstvem Svaté říše římské ovšem stále existovala myšlenka určité sounáležitosti. Drobným německým státečkům se ani příliš nezamlouvalo, když do jejich záležitostí zasahovaly okolní mocnosti. Od 18. století proto v Německu sílilo hnutí, které začalo Němce považovat za jediný národ, jenž by se měl sjednotit a zahraničnímu vměšování čelit. Tyto tendence podporovaly i největší německé státy, tedy Rakousko i Prusko, neboť oba usilovaly o ovládnutí ("znovusjednocení") celého Německa. Vyústilo to v sérii válek, z níž vítězně vzešlo Prusko. Tomu se podařilo sjednotit Německo pod vlastní vládou a poražené Rakousko ze svazku německých zemí vyloučit. Nová Německá říše byla sebevědomá a ideologii německého národa si dál pěstovala, aby oslabila tradiční zemské vlastenectví (stále silné třeba v Bavorsku či Sasku). Němcům se dařilo na poli vědy i kultury a začali se považovat za vyvolený národ, nejlepšího dědice římských tradic (přes Karla Velikého a Svatou říší římskou), čemuž odpovídala i symbolika (např. dubové ratolesti, apod.), umění a architektura. Do nové ideologie bylo začleněno kdeco včetně germánské mystiky či odkazu na antické autory s jejich obdivem ke vznešeným barbarům, jež se Římské říši nikdy nepodařilo porazit a dobýt.

Problém ovšem byl, že se Německo sjednotilo příliš pozdě. Ostatní evropské mocnosti si stačily zabrat kolonie téměř po celém světě a na Německo (či ve stejné době sjednocenou Itálii, která se také považovala za dědičku antických tradic) toho moc nezbylo. Německo to považovalo za křivdu a pokoušelo se svou moc rozšířit. Pod jeho vliv se dostalo i Rakousko-Uhersko, protože rakouští Němci stále snili o sjednocení s Německem, jeho spojencem se stalo i Turecko, které se nechtělo smířit s tím, že rychle ztrácelo své území ve prospěch západních mocností. Proti Německu se naopak spojily Británie a Francie a přidalo se k nim i Rusko, které se cítilo ohroženo německými plány na rozšíření směrem na východ (Drang nach Osten).

Na mezinárodní scéně vzrůstalo napětí, které se projevovalo různými zástupnými válkami, například na Balkáně, na tureckém území či v koloniích. Napětí postupně sílilo, až se nakonec oba mocenské bloky střetly ve světové válce. Zprvu nebylo jisté, kdo má navrch. Německo mělo obrovskou převahu, a pokud by bojovalo s nepřátelskými zeměmi jednotlivě, jednu po druhé by bylo porazilo. Rovnováha sil se změnila až vstupem USA do války. Německo se stále více vyčerpávalo, ale přesto bylo schopno překvapivých akcí. Pomocí hybridní války se mu podařilo destabilizovat Rusko, do něhož propašovalo bolševické radikály. Nová bolševická vláda, které Německo všemocně pomáhalo, měla dost práce s uchvácením moci, a na válce proti Německu tudíž logicky neměla zájem. Stažení vojsk z východu umožnilo Německu ještě na jaře 1918 podniknout rozsáhlou ofenzívu na západě. Ale ta byla následně zastavena. Na podzim 1918 se zhroutila vláda v Turecku a Rakousko-Uhersko se rozpadlo vlivem národnostních sporů. Německé vedení si uvědomovalo bezvýchodnost situace, a začalo proto vyjednávat o míru.

Mírové podmínky byly pro Německo zdrcující, neboť jeho protivníci nechtěli, aby se znovu vzpamatovalo. Bylo donuceno k zaplacení vysokých reparací, muselo rozpustit armádu, vzdát se kolonií i rozsáhlých území. Zatímco mnohým národům bylo přiznáno právo na sebeurčení, poraženým Němcům bylo upřeno, takže zůstaly milionové německé menšiny mimo německé území. Tvrdé mírové podmínky vedly k ničivé hospodářské krizi. Německý národ to bral jako křivdu, neboť byl stále přesvědčen o své výjimečnosti. Část německých důstojníků měla pocit, že ještě stálo za to, dál bojovat, jelikož válka ještě nebyla zcela prohraná. Německo v době kapitulace stále ovládalo rozsáhlá území na východě a nepřátelé na západě pouze stáli v blízkosti hranic.

Tyto nálady trochu zeslábly během hospodářské konjunktury ve 20. letech. Naplno však znovu propukly za hospodářské krize, která Německo zasáhla zvláště silně. Do jeho čela se dostal populistický vůdce Adolf Hitler, který sliboval, že Německu vrátí jeho historickou úlohu a napraví křivdu, jež se na něm stala. Protože se mu podařilo zastavit hospodářskou krizi a masivním zbrojením obnovit hospodářský růst, jeho podpora stále sílila. Postupně také rozšiřoval svůj vliv do okolních zemí – německy hovořící obyvatelstvo v nich usilovalo o to, aby se stalo součástí Německé říše, a tak byli konečně všichni Němci sjednoceni v jediné zemi, jak o tom snili od 18. století.

Západní země dlouho netušily, co se děje, a protože i je světová válka značně postihla, měly tendenci Německu ustupovat. Německo tak bez boje obsadilo Rakousko, a aby tento protiprávní krok legalizovalo, uspořádalo poté v Rakousku referendum s předem daným výsledkem – ANO. Zároveň také destabilizovalo situaci v Československu, kde situace dospěla až téměř k občanské válce. Zdejší německy hovořící obyvatelstvo získávalo zbraně z Německa, formovalo polovojenské oddíly Freikorps a stále více vydíralo centrální vládu. Ta neustále ustupovala, dokonce už slíbila, že se některé oblasti budou moci připojit k Německu, pokud o to budou stát. Ale čeští Němci to pak přepískli, což vedlo k mobilizaci československé armády. V průběhu září 1938 sílily střety mezi Freikorps a československými úřady, na československé území přešly německé ozbrojené síly a některá česká města byla jimi byla obsazena. Zároveň Hitler vykresloval situaci Němců v Československu jako neúnosnou, střety vládních sil s Freikorps vydával za brutalitu československé vlády a západní země nakonec ustoupily: Československo přece už souhlasilo, tudíž se pohraniční území připojí k Německé říši a bude pokoj. Československá vláda se musela podřídit jejich diktátu. Hitlera to ještě povzbudilo, takže ani ne do roka rozpoutal další světovou válku, aby konečně Němci získali postavení, jaké jim podle nich historicky náleželo. Druhá světová válka byla ještě horší než první a skončila nejenom ještě horší porážkou Německa, ale také devastací celé Evropy, i těch zemí, které Hitlerovi zpočátku ustupovaly.

Jakou že historickou paralelu vidím v tomto? Také Rusové jsou dlouhodobě přesvědčeni o své vlastní výjimečnosti a dějinném poslání svého velikého národa, včetně toho, že jsou dědicové římských tradic (přes Byzantskou říši). Mají rovněž pocit, že se jejich národu nedostává tolik, kolik si toho zaslouží – a že ho ohrožují různá zahraniční spiknutí. Od 19. století Rusové snili o sjednocení všech Slovanů v jediné říši, a protože ostatní Slované byli pod nadvládou jiných národů, i mnozí z nich snili o tom, že jim bude jednou vládnout ruský car. Ruská velikost byla sice po první světové válce přechodně podlomena bolševickou revolucí, ale postupem času se podařilo bolševickou ideologii promísit s ruskými tradicemi. Rusko se tak opět mohlo považovat za spásu celého lidstva, kterou přinese v podobě celosvětové socialistické revoluce. Skrz komunistické strany po celém světě tak mohlo prosazovat svůj vliv.

Příležitost dostalo během Velké hospodářské krize, ale tam na západě, kde padly demokratické režimy, se nakonec prosadila krajní pravice, která se postupně stala spojencem Německa. Stále však zůstávaly silné tradiční západní mocnosti. Bolševické Rusko se proto spojilo s nacistickým Německem, což mu umožnilo získat ztracená území na východě Polska, Pobaltí a napadnout Finsko. Německého útoku na západní země se sice nezúčastnilo, avšak ochotně dodávalo Německu pohonné hmoty i železnou rudu na výrobu zbraní. Předpokládalo totiž, že se západní země ve válce s Německem oslabí, a ono pak bude nade všemi triumfovat.

Toho se však nakonec nedočkalo, neboť Hitler, opojen snadným vítězstvím na západě, kde se ubránila pouze Velká Británie (v té době nebylo jisté, zda to není pouze dočasné), obrátil své síly na východ, v rámci tradiční německé politiky Drang nach Osten. Rusko tak bylo vtaženo do války, a protože se stalo součástí koalice, která nakonec Hitlera porazila, umožnilo mu to další územní zisky - pojistilo si svůj zábor východního Polska a Pobaltí a zabralo část Finska, Československa (Podkarpatskou Rus) a Rumunska (Besarábie). Postupně si také vytvořilo pás vazalských států podél většiny svých hranic.

Západ až celkem pozdě zjistil, že mu začíná od Rusů hrozit nebezpečí, a začal se bránit. V Americe zahájila vláda důsledné tažení proti komunistům (v té době prakticky všechny komunistické strany sloužily především ruským zájmům), v západní Evropě se zformovaly zárodky Evropské unie a posléze též NATO, které vzniklo v roce 1949 po komunistickém puči v Československu na obranu před další ruskou rozpínavostí. Následovalo velmi napjaté příměří mezi západním blokem demokratických zemí a východním blokem tvořeným Ruskem a na něm závislými diktaturami. Čas od času vypukly zástupné války, kde každou z bojujících stran podporoval jeden ze soupeřících bloků. Tato nebezpečná mezinárodní situace, pro niž se vžil název Studená válka, skončila hospodářským vyčerpáním východního bloku, vedoucím ke zhroucení komunistických diktatur.

Na počátku 90. let 20. století se zdálo, že liberální demokracie triumfuje, stejně jako po první světové válce. Nadšeně o tom psal třeba Francis Fukuyama ve svém Konci dějin. Samotné Rusko ztratilo část svého území, což mnozí Rusové těžce nesli, ale vypadalo to, že se vydalo na cestu demokracie. To skončilo, když v zemi na konci 90. let vypukla vážná hospodářská i politická krize. Západ Rusku příliš nepomáhal, neboť mu vyhovovalo, že je po předchozím soupeření slabé. Rusové své postavení začali považovat za historickou křivdu.

Po krizi se do čela Rusů postavil Vladimir Putin, který jim slíbil, že jim vrátí jejich mezinárodní postavení. Během dlouhé Putinovy vlády došlo v Rusku k postupnému odbourání demokracie. Rusko je tak nyní vnitřně konsolidované, podobně jako Německo po nástupu Adolfa Hitlera, a také už není demokratické. Zároveň se mu stýská po postavení, jaké mělo za dob Sovětského svazu, a pokouší se je aspoň částečně získat zpátky.

Západ dlouho netušil, co se děje. Až nyní si dává stále větší pozor. Mezitím ovšem ruská armáda okupovala například Krym, a aby toto porušení mezinárodního práva legalizovala, uspořádali zde okupanti referendum s předem daným výsledkem – ANO (paralela s anšlusem Rakouska). V rusky hovořících oblastech Ukrajiny pak Rusové podnítili povstání, jehož se kromě místních ozbrojených sil, které získaly výzbroj z Ruska, silně angažovala také ruská armáda. Výsledkem jsou území, která zůstala mimo kontrolu ukrajinské vlády (paralela s událostmi v československých Sudetech v září 1938). Co přijde příště? Pokusí se v rámci obnovené studené války Rusové získat moc i nad ztracenými vazalskými státy ve střední Evropě? Vývoj v Německu po první světové válce by nás měl varovat.

Paralela třetí

První Československá republika byla založena na humanistických ideálech, které jí vtiskl Masaryk. Pomáhali je udržovat i další politikové, například druhý prezident Beneš, a také umělci – mezi nimi byl nejvýznamnějším symbolem spisovatel a novinář Karel Čapek. Československo zůstávalo liberální demokracií i po Velké hospodářské krizi. Sice zde působili jak komunisté (KSČ), tak fašisté, ale velký vliv neměli. To se však změnilo na konci 30. let 20. století. Mezi všemi nečeskými národy sílil separatismus. Projevoval se nejenom mezi Němci, kteří tíhli k nacismu, ale také mezi Slováky, u nichž sílil klerofašismus, Maďary, jimž se stýskalo po Uherském království, Poláky, kteří se chtěli připojit k Polsku, a Rusíny na Podkarpatské Rusi. Češi sami se považovali za bytostné demokraty a nositele ideálů humanitních. To ovšem rychle skončilo po Mnichovském diktátu, kdy ztratilo rozsáhlá území obývaná Němci, Poláky a Maďary.

Veliké zklamání vyústilo v téměř hysterické hledání viníka. Ten byl nalezen ve stoupencích masarykovských ideálů a také v tradičních politických stranách. Naivní masarykovci prý dlouho přehlíželi blížící se problémy a roztříštěná politická scéna jim nedokázala čelit. Většina politických stran proto byla zakázána a zůstaly pouze dvě, jedna pravicová, druhá levicová. Pražská vláda získávala stále větší moc na úkor parlamentu. Postupně též mizel právní stát. Ke slovu se také dostala agresivní lůza, která volala po „odbenešení“ republiky. Liberální demokracie byla považována za omyl, bylo spíláno Masarykovi, lůza vyhrožovala i symbolům předchozího režimu. Karel Čapek to nevydržel a zakrátko nato zemřel. Po Mnichově se jednoznačně ukázalo, že u nás demokracie nezapustila silné kořeny. Toto období hanby 2. československé republiky bylo naštěstí rychle ukončeno. Nejprve se odtrhlo Slovensko a Podkarpatská Rus, vzápětí české země okupovalo Německo. Někteří z bojovníků se starými pořádky sice poté pokračovali ve vyřizování si účtů jakožto kolaboranti, ale většina národa se semkla proti okupantům. 

Jenže ani po druhé světové válce se Československo nevrátilo k liberální demokracii. V novém režimu byla i nadále omezena politická soutěž, právní stát byl obnoven pouze částečně a pro někoho, byl zde i silný policejní stát. Toho všeho využili komunisté, kteří v roce 1948 uchvátili moc. Ačkoli tím nastolili totalitní režim, mnozí to dlouho nerozpoznali, protože to vypadalo, jako kdyby zde pokračovalo poválečné uspořádání, tzv. "lidová demokracie".

A jaká že je paralela s dneškem? V 90. letech to při všeobecném nadšení vypadalo, že se vracíme k ideálům liberální demokracie a masarykovské první Československé republiky. V podobném postavení morální autority, jako byl předtím prezident Masaryk, se ocitnul Václav Havel. Rychle se utvořil standardních systém politických stran, z nichž se všechny relevantní hlásily k demokracii (včetně komunistů, kteří po pádu diktatury dlouho "sekali dobrotu"). Na levici byla silná sociální demokracie, na pravici ODS, a vedle nich zde existovaly menší středové, pravicové či levicové strany. To se velice podobalo uspořádání v tradičních západních zemích, které mají poměrný volební systém. Sami sebe jsme považovali za vzor demokracie i ekonomické transformace.

To se ovšem změnilo po hospodářské recesi, která začala v roce 2007. Během ní ve značné části české společnosti zesílil odpor k tradičním stranám a celému polistopadovému uspořádání. Mnozí, zejména ze starší generace, začali mít pocit, že na novém režimu prodělali. Pomalu začali sílit populisté, kteří slibují, že dají vše do pořádku. První z nich byl Vít Bárta a jeho Věci veřejné. Oslabená ODS po volbách v roce 2010 sice dokázala sestavit vládní koalici, ale její vláda byla nestabilní. Probíhalo v ní soupeření mezi ODS, novou pravicovou stranou TOP09 a populistickými Věcmi veřejnými. Na levici si zatím dělala naděje ČSSD, která tehdy ještě sílila.

Poté ale došlo ke zlomu. Za jeho symbol můžeme považovat úmrtí Václava Havla, jenž polistopadové uspořádání do značné míry symbolizoval (obdobně se první Československá republika zhroutila krátce po úmrtí Tomáše Garrigue Masaryka). Pak už to šlo ráz na ráz. Nejprve politické strany podlehly populistickému pokušení a uzákonily přímou volbu prezidenta. Oslyšely přitom hlasy odborníků, kteří varovali, že se tím naruší ústavní systém polistopadové republiky. V přímé volbě byl poté zvolen Miloš Zeman. Tento politický pragmatik zcela opustil myšlenky, které hlásal v 90. letech, kdy se prohlašoval za levicového liberála, a spolehnul se na masu frustrovaného obyvatelstva, jež předtím nebyla příliš slyšet a ani moc nechodila k volbám. Následně, protože získal mandát přímo z voleb, si na Hradě začal budovat nové mocenské centrum, protiváhu parlamentu a vlády. V roce 2013 poté padla nestabilní vláda ODS po doposud nevyjasněném policejním zásahu na Úřadu vlády. ODS se propadla na úplné dno, ale ze situace nedokázala čelit ČSSD, která si činila zálusk na vládu. Velká část společnosti ji totiž považovala za součást stejného systému jako ODS. Prudce tedy zesílila dvě populistická uskupení: ANO Andreje Babiše a Úsvit Tomia Okamury. Obě strany byly postaveny na vůdcovském principu, nehlásily se k žádné ideologii a slibovaly především nápravu poměrů.

Stačily pak čtyři roky po volbách v roce 2013 a polistopadový režim je v troskách, takže mnozí opět hovoří o druhé republice. Společnost je hluboce rozpolcena a polovina z ní by nyní ráda hledala nové uspořádání. Tradiční politické strany jsou oslabeny. Po ODS se na úplné dno propadla i ČSSD. Volby v roce 2017 přinesly triumf stran, které by chtěly změnit systém. Většinu mají nyní strany, v nichž jsou oslabeny demokratické principy: ANO, okamurovci a nereformovaní komunisté, kteří se stále hlásí k předlistopadovému režimu. Na Hradě sedí Miloš Zeman, který už ani nezastírá své mocenské ambice, ignoruje naše vazby na západ a snaží se nás orientovat na východní despocie. Nová vládní koalice ANO a ČSSD je nyní podporována komunisty, kteří se na východní despocie orientují tradičně.

Začíná se také mluvit o reformě politického systému. Andrej Babiš by rád odstranil zastupitelskou demokracii, protože mu připadá neefektivní. Posílil by výkonné orgány. Tomio Okamura s tím víceméně souhlasí a krom toho slibuje přímou demokracii, jež prý zajistí lepší podíl voličů na správě věcí veřejných (čili opět oslabení zastupitelských orgánů). Oba jsou ve svých stranách absolutními vládci, kteří nesnesou ani známku odporu. Jiné názory jsou u nich umlčovány, nepohodlní členové vylučováni nebo sami odcházejí. Jenom těžko lze tedy předpokládat, že za jejich vlády bude demokracie vzkvétat. A komunisté? Ti zase ukazují, že se od pádu své diktatury vůbec nezměnili. Najednou se přestali omlouvat za předlistopadový režim a začínají stále více opakovat, jak bylo dříve lépe, více svobody, žádná diktatura a hlavně pořádek a jistoty. Populističtí vůdcové pracují se strachem z imigrace, proti níž poté halasně bojují a okřikují všechny, kteří se domnívají, že boj proti imigraci nemá být hlavním politickým tématem. Šíří se různé podvržené zprávy a konspirační teorie, které dále jitří emoce. Rádi je sdílejí právě příznivci populistických stran.

Ve veřejné diskuzi je opět ostouzena liberální demokracie. Dokonce i bývalý prezident Klaus by ji nejraději odstranil a zavedl zde něco jiného, onu "demokracii bez přívlastků". Slovo "liberál" se opět stává urážkou. Lůza v různých internetových diskuzích stále více útočí na její symboly a vrší stále nestoudnější urážky na Václava Havla. Stoupenci liberální demokracie od nich získávají stále posměšnější nálepky (sluníčkáři, kavárna, liberální fašisté, apod.) a sílí snaha o jejich odstranění ze státních institucí i médií.

Na tuto vlnu naskakují i někteří dřívější zastánci tradičních ideologií, kteří najednou všichni podporují Miloše Zemana – třeba zrovna pánové Jakl a David zmínění v prvním článku této série. Nakonec se všichni sejdou u Okamury, prý kvůli boji proti imigrantům. Různí pragmatici pak říkají, že je třeba respektovat status quo, spojit se s Babišem a nebát se komunistů, protože nás více ohrožuje Evropská unie, neomarxisté a imigranti.

Hospodářská recese po roce 2007 u nás tedy spustila rozklad režimu. Liberální demokracie i její stoupenci jsou nyní v těžké defenzivě proti různým populistům. Ti radikálnější populisté už stavějí i na náladách, jež požadují sjednocení národa a potrestání "národních zrádců". Jak to může dopadnout? Nu, historická paralela varuje.

Závěr

Jaký scénář nám tedy může hrozit? Pokud vše půjde špatně, tak třeba tento: Pod vlivem strachu z imigrantů a z překotných společenských změn svěří česká společnost moc osobám, jimž překáží demokracie. Ty budou stále více oslabovat naši vazbu na západní společenství. Budou se snažit o naše vystoupení z EU a NATO, až se jim to konečně povede. Stoupenci liberální demokracie budou stále více vytlačováni na okraj politického spektra. Propagandou nového režimu budou vykreslováni jako neomarxisté, stoupenci islamizace české společnosti a odpůrci tradičních křesťanských hodnot. Ochranu před tímto nebezpečím hrozícím ze Západu najde nový režim v Rusku, které se velmi snaží, aby nás získalo zpátky do své sféry vlivu a už nyní podobné tendence u nás podporuje – pod jeho silným vlivem jsou někteří čelní politikové, Rusko u nás šíří různé ideově zabarvené zprávy (často i podvržené), podporuje i různé panslavistické spolky (na posledním Všeslovanském sjezdu, který se konal v Moskvě a jehož se účastnily některé české i slovenské vlastenecké spolky – například Matice slovenská – byl vysloven jasný požadavek, aby vznikla federace slovanských národů pod vládou Moskvy) a jeho vliv sílí. Tak bude zajištěno, že se zhoubní liberálové už nikdy nedostanou k moci. Vznikne i u nás cosi, co Rusové nazývají „suverénní demokracie“, ale je to jenom jiný název pro autoritářský stát. V rámci obnovené studené války se tak znovu staneme zaostalou despocií pod ruskou nadvládou.

Že je to přehnané? Jistě, je to přece historická paralela, a ty jsou vždycky ošemetné. Možná skutečně přeháním, soustředím se pouze na některé analogie a vývoj nakonec půjde úplně jinak, třebas vlivem další Černé labutě, o jejíž povaze zatím nemáme ani tušení.

Co ovšem naší zemi hrozí více? Opravdu je to osud Západořímské říše, který nikdo z nás nezažil a těžko dnes nalezne srovnání, jak to tehdy bylo? Nebo je to něco přízemnějšího a nám známějšího mnohem důvěrněji?