Obrana liberální demokracie

Poslední dobou přibývají útoky proti liberální demokracii. Mnozí v ní spatřují nový druh diktátorského režimu a chtěli by ji nahradit demokracií bez přívlastků. Podle mě se nebezpečně pletou a jejich činnost může vést k diktatuře.

V poslední době mě zaujalo pozoruhodné matení pojmů. I lidé, kteří se dříve prohlašovali za bytostné demokraty (a možná se za ně stále považují), náhle cítí potřebu vymezit se proti liberální demokracii. Podle nich se jedná o novou formu diktatury převlečených marxistů (neomarxistů či „kulturních marxistů“), kterou je třeba porazit a vybudovat „demokracii bez přívlastků“. Jsou-li však tázáni, jak si takovou „demokracii bez přívlastků“ představují, tápají. Má to prý být systém, který se „řídí hlasováním většiny a nikoli diktaturou menšiny“. Na mou námitku, že je „liberální demokracie“ vcelku zavedeným politologickým pojmem, mi jeden diskutující na serveru iDNES odpověděl, že to již neplatí. Údajně se význam toho pojmu změnil. Je tedy prý potřeba opustit učebnicové poučky a řídit se tímto novým významem. S obdobnými názory jsem se setkal opakovaně.

Jako člověk vzešlý z akademického prostředí jsem nicméně přesvědčen, že se jedná o omyl. Pro dobrou diskuzi je vždycky nezbytné vyjasnit si pojmy, jinak to také může dopadnout jako v tom rčení „jeden o voze a druhý o koze“. Není možné, aby měl každý vlastní definice obecně používaných pojmů a předpokládal, že ostatní tyto definice sdílejí. K vyjasnění pojmů mohou sloužit právě i ty učebnice. Proto se nemění ani význam pojmu „liberální demokracie“, avšak některým osobnostem, či dokonce autoritářským režimům, se hodí vydávat ho za něco, čím není, a tímto matením pojmů demokracii postupně podkopávat.

Nejprve trocha historie. Demokracie jako politický systém vznikla v antickém Řecku. Pojem byl utvořen z řeckých slov „démos“, neboli „lid“, a „kratein“, čili „vládnout“, a znamená doslova „vládu lidu“. Tehdejší politický systém se ovšem dosti lišil od toho současného. Předně v něm neexistovalo všeobecné hlasovací právo. Hlasovat směli pouze svobodní muži od určitého věku (zpravidla 20 let), zatímco ženy, otroci a přistěhovalci a jejich potomci byli z hlasování vyloučeni. Svobodní muži s hlasovacím právem se scházeli na všeobecném sněmu („Ekklésiá“), který představoval hlavní zákonodárný i soudní orgán. Hlasovat zde bylo možné prakticky o všem, co se týkalo obce. Členové také mohli svým hlasováním poslat do vyhnanství toho, u něhož se domnívali, že ohrožuje demokracii. Prováděli to tak, že na střep (řecky „ostrakon“) napsali jméno osoby, kterou chtěli vyhnat, a ten, jehož jméno bylo na nejvíce střepech, byl poté vyhnán (procesu se říkalo „ostrakismus“ a pojem „ostrakizovat“ se používá i dnes, pouze se již nehlasuje na střepech). Členové sněmu Ekklésiá dále volili zastupitelstvo („Búlé“), které spravovalo obec mezi zasedáními sněmu. Búlé následně obsazovala pozice městských úředníků. Vedle toho ještě existoval lidový soud, jehož členové byli určováni losem ze svobodného a bezúhonného obyvatelstva. Během soudních procesů se opět hlasovalo a rozhodující byl většinový názor.

Pro někoho je možná řecký systém inspirující. Občanstvo by mohlo bez omezení hlasovat o čemkoli (obdoba lidových referend, jak je prosazuje třeba Tomio Okamura), nežádoucí členové pospolitosti by mohli být vyháněni, omezení volebního práva jenom na některé skupiny obyvatelstva by se také leckomu hodilo. Je ovšem třeba si uvědomit, že řecká demokracie fungovala pouze na úrovni městské obce („polis“), nikoli vyšších státních útvarů. Tehdejší obce čítaly pouhé tisíce, maximálně desítky tisíc svobodných občanů. Dá se tedy říci, že se každý znal s každým. To, co funguje dobře na úrovni obce, nelze jednoduše přenášet na úroveň státu.

Další nevýhody řecké demokracie si povšimli již antičtí autoři (například Platón). Pokud se mohlo hlasovat úplně o všem, hrozilo, že se momentální většina rozhodne pro perzekuci někoho, kdo nic neprovedl, avšak byl prostě nepohodlný politicky. To se skutečně občas stávalo – lidový soud například svým hlasováním odsoudil na smrt filozofa Sókrata. Systém byl také silně náchylný k tomu, aby se k moci dostávali charizmatičtí populisté. Ti mohli slibovat nesplnitelné, manipulovat davem a vést celou obec do vážné krize. Na jejím konci mohla být demokracie svržena a vlády se poté zmocnili tyrani. Někdy také mohl tyranům vládu předat sám všeobecný sněm, stačilo, když se na tom usnesl. Platón tedy (zjednodušeně) psal o cyklu, kdy se vláda aristokracie postupně mění přes oligarchii v demokracii, tu posléze ovládnou populisté, demokracie se hroutí a nastupuje vláda tyranů. Poté cyklus může pokračovat. Je otázkou, zda by se tímto systémem chtěl doopravdy někdo inspirovat (Platón ho ostatně odmítl a navrhl systém, který se dost podobá dnešnímu pojetí velmi kruté diktatury, jímž se částečně inspirovali i různí totalitáři 20. století).

Řecká kultura byla jistě velice vyspělá a v mnohém inspirující, je ovšem dobré mít na paměti, že se značně rozšířila až poté, co v Řecku demokracie zanikla. Neustálými vzájemnými válkami oslabené řecké obce snadno podlehly rostoucí moci Makedonie. Její král Alexandr vytvořil obrovskou říši, po jejímž rozpadu vznikla nástupnická království, do nichž se rozšířila řecká kultura. V Řecku se už potom demokracii obnovit nepodařilo, neboť záhy začala expandovat Římská říše, která postupně dobyla celé Středomoří.

Od samotného Říma naše civilizace také ledacos zdědila, avšak demokracie to nebyla. Tamější politický systém v době republiky měl k našemu pojetí demokracie docela daleko. Zpočátku se jednalo o moc oligarchie. Mezi tradiční aristokracii se postupně protlačili noví zbohatlíci, avšak vliv nižších vrstev byl dlouho omezen. Postupně byl různými reformami posilován, ale to vyvolalo společenské pnutí, jež vyústilo v dlouhou krizi. Na jejím konci byl za vlády Octaviana Augusta ustaven nový systém – principát. Republika zanikla a byla nahrazena císařstvím. K tomu napomohla již vláda Octavianova strýce Gaia Iulia Caesara, který zneužil možnosti, že si římští zastupitelé v případě ohrožení, kdy nebyl čas na rokování či hlasování, mohli zvolit diktátora, jemuž svěřili na omezenou dobu obrovskou moc. Caesar se nechal zvolit diktátorem nadosmrti, a tím vytvořil precedens.

Během středověku se v Evropě prosadil jiný systém, feudalismus, kde měl výsostné postavení panovník. Později sice vznikly různé sněmy, jež jeho moc omezovaly, ale ty byly většinou složeny ze zástupců šlechty, církve a královských měst a jejich obsazení nebylo určováno volbami. Ideál řecké demokracie ovšem ve všeobecném povědomí přežíval, neboť byly i nadále studovány antické spisy a období starověku bylo považováno za jakýsi zlatý věk.

Více se myšlenky demokracie prosadily v období osvícenství, když už vliv mnohých tradičních elit upadal. Bylo to v dobách, kdy panovníci postupně omezovali moc stavovských sněmů a vytvářeli absolutistické monarchie. Vedle toho ovšem různí učenci uvažovali o jiném, spravedlivějším systému, a inspirovali se i v antickém Řecku. Byli si nicméně vědomi také slabin řecké demokracie, a proto se snažili o vytvoření systému, který by byl stabilnější. Tyto myšlenky byly později vtěleny do Deklarace nezávislosti USA a Deklarace práv člověka občana v revoluční Francii. Z důležitých jmen je možno zmínit například Thomase Jeffersona, markýze de La Fayette či Alexise de Tocqueville (a mnohá další).

Na tehdejších myšlenkách stojí všechny dnešní západní demokracie, které se postupně, hlavně během 19. století inspirovaly. A právě tomuto systému se říká liberální demokracie, neboť je založen na základních a nezpochybnitelných lidských svobodách, jež se snaží chránit.

O co přesně jde? Osvícenští myslitelé si uvědomovali, že demokracie není pouze hlasovací proces, protože ten by mohl, dříve či později, sklouznout k despocii jako v antickém Řecku. Proto byl vymyšlen velmi přísně vyvážený systém brzd a protivah, jež mají bránit, aby některý jedinec či instituce získaly příliš velkou moc. V liberální demokracii se tak jednotlivé instituce omezují navzájem. Je také oddělena moc výkonná, zákonodárná a soudní. Zvláště důležitá je nezávislá soudní moc, neboť může představovat pojistku, pokud některá z institucí či některý jedinec příliš ohrožuje demokratický charakter státu. Systém se pak nazývá „liberální“ podle latinského slova „libertas“, které znamená svobodu. Liberální demokracie totiž zároveň ochraňují základní lidská práva, zejména právo na život (respektive tělesnou integritu), na majetek, svobodu slova, svobodu shromažďování, všeobecné volební právo, právo na spravedlivý soudní proces a rovnost před zákonem. V liberální demokracii ani nikdo nesmí být zotročen.

V jednotlivých státech se může konkrétní podoba politického systému lišit. Některé liberální demokracie jsou tak parlamentními republikami, jiné konstitučními monarchiemi a v dalších má zase silné postavení prezident. Vždy je však důležitý fungující systém brzd a protivah, nezávislý soudní systém a ochrana lidských práv. V takovýchto demokraciích jsou respektovány i menšinové názory, neboť momentální menšina může být příště většinou. Je tedy kladen důraz na spolupráci a kompromis. Naopak není možné hlasováním nějakou menšinu zcela vyloučit („ostrakizovat“). Jednotlivé státy se mohou politickými režimy v ostatních liberálních demokraciích inspirovat, vždy je však třeba mít na paměti, že je nutné znovu promyslet systém brzd a protivah. Pokud například někdo volá po posílení moci prezidenta, jako je to třeba v USA, je potřeba mu vymyslet taková omezení, aby své moci nemohl zneužívat. Podobné je to se zavedením všeobecného referenda, třeba po švýcarském vzoru. Švýcarská demokracie je dosti unikátní a vyznačuje se značnou decentralizací moci (proto je Švýcarsko ve skutečnosti konfederací). Je tedy neslučitelná s prezidentským systémem, jak to u nás prosazuje třeba strana SPD Tomia Okamury (chce „švýcarské“ referendum a zároveň prezidentský systém).

Výše popsaný politický systém je tedy liberální demokracie. Existuje ve všech zemích, které se hlásí k demokratickému Západu, ale také v mnohých dalších. Jsou ovšem také státy, které demokratické mechanismy pouze napodobují. Také zde mají hlasování, jež je poté vydáváno za vůli lidu, ale není v nich respektován systém brzd a protivah ani lidská práva, není zde také nezávislé soudnictví a moc drží zpravidla malá skupina osob. Mnohé z těchto zemí svůj systém rovněž nazývají demokratickým. Kupříkladu i my v totalitním Československu jsme měli „lidovou demokracii“, což by nás ale nemělo mást, neboť veškerou moc ve skutečnosti držela komunistická strana. Komunistické Československo bylo policejním státem, kde zcela převažovala zvůle vládnoucí kliky. Také zde probíhaly volby, při nichž ale občané pouze manifestovali svou oddanost režimu a režim se poté chlubil, že jeho kandidátní listiny už zase dostaly 99 % hlasů. Kdo svou oddanost nemanifestoval (třeba tím, že šel kandidátní listinu pozměnit za plentu), byl režimem potrestán. Dnes obdobný druh diktatury stále přetrvává třebas v Číně (oficiálně Čínské lidové republice), na Kubě či v Severní Koreji (oficiálně Korejské lidově demokratické republice). Vyznačuje se tím, že vůbec není povolena politická opozice.

Existují ovšem i měkčí diktatury či autoritářské režimy, kde je jistá opoziční činnost tolerována. Mnohde dokonce fungují opoziční strany, které se mohou účastnit volebního procesu, a trpěna jsou i opoziční média, dokud nepřekročí určitou mez. Dopředu je však jisté, kdo volby vyhraje, opozice je státní mocí všelijak šikanována a marginalizována. Režim se občas dopouští i volebních podvodů, jestliže není jisté, že bude vítězství vládnoucí kliky dostatečně velké, aby bylo přesvědčivě „drtivé“. Opozice je ovšem nucena výsledek voleb respektovat – byla to přece vůle lidu, již nelze zpochybňovat. V těchto režimech bývá zpravidla silně narušen systém brzd a protivah, dobře nefunguje ani soudní moc a ochrana základních lidských práv. Jedním z těchto režimů je i Rusko. To se po pádu komunistické diktatury vydalo na cestu liberální demokracie, ale tato cesta byla ukončena v průběhu vlády Borise Jelcina. Ten čelil značné opozici v ruském parlamentu, a proto si v referendu nechal schválit rozšíření prezidentských pravomocí, aby mohl prosadit své reformy i proti jeho vůli. Tím ovšem narušil systém brzd a protivah, čehož využil jeho nástupce Vladimir Putin. Za jeho vlády se Rusko znovu stává (respektive již stalo) diktaturou.

Z Ruska ovšem zřejmě vítr vane, pokud jde o odpor vůči liberální demokracii. Tamní režim si dobře uvědomuje, že už liberální demokracií není. Sám sebe proto občas označuje podivným pojmem „suverénní demokracie“, aby se tím vymezil proti západním demokraciím. Má jít o unikátní ruskou cestu, neboť má prý Rusko takovou historii, že je pro ně západní systém nepoužitelný. Západní představitelé dlouho tento stav považovali za přechodný, před vytvořením skutečné liberální demokracie. Jak však Rusko sílí a západní společnosti se ocitají v krizi, začíná být stále účinnější i ruská propaganda. Té se podařilo ztotožnit liberální demokracii s některými úpadkovými projevy v západních společnostech. Vše, co zavání liberalismem, začalo být v některých zejména pravicových kruzích považováno za nebezpečný marxismus. Konkrétně třeba přehnaný důraz na skupinová práva (která ovšem nepatří mezi základní lidská) a politickou korektnost. Z určitého úhlu pohledu to skutečně může vypadat jako narůstající diktát různých menšin, ať už třeba národnostních či sexuálních.

Rusko se přitom stále více prezentuje jakožto konzervativní země, která „liberálním“ výstřelkům dokáže čelit. Na to slyší i mnozí konzervativci, například i náš bývalý prezident Václav Klaus, který přitom kdysi založil stranu ODS, jíž vtiskl liberálně-konzervativní ideologii. Tato ideologie navazuje přímo na otce-zakladatele moderních demokracií. Václav Klaus dokonce ve svých textech, když popisuje „demokracii bez přívlastků“ coby protiklad k jeho pojetí „liberální demokracie“, ve skutečnosti popisuje právě liberální demokracii. Tak daleko už zašlo zmatení pojmů. V některých politických formacích ovšem odpor k liberální demokracii jde ruku v ruce s autoritářskými tendencemi. Takto se třeba proti liberální demokracii vymezil Viktor Orbán, který podle svého vyjádření hodlá z Maďarska učinit neliberální stát. A už to začíná být znát.

Podle mě ovšem není třeba naskakovat na ruskou propagandu. Liberální demokracie je stále tatáž liberální demokracie. Pokud nesouhlasím s vítězným tažením různých odnoží marxismu v západním světě (a já s ním opravdu nesouhlasím), tak přece není cestou obcházet demokratické mechanismy a odbourávat liberální demokracii. Jinak zde nevybudujeme „demokracii bez přívlastků“, nýbrž pouze další autoritářský režim. Marxisty je zkrátka třeba porazit ve volbách.

„Demokracie bez přívlastků“, s níž občas operují odpůrci toho, co považují za „liberální demokracii“, je příliš vágní pojem. Zlomyslně lze mimochodem podotknout, že ve spojení „demokracie bez přívlastků“ je to „bez přívlastků“ právě přívlastkem. Jak má takový systém vypadat? Máme se vrátit k tomu, jak to fungovalo v antickém Řecku, i se všemi výše popsanými nevýhodami? Máme zrušit rozdělení moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní a má se o vině prostě hlasovat v nějakém zastupitelském sboru? Měli bychom zrušit systém brzd a protivah a silně posílit některou z mocí? Je třeba zrušit ústavní ochranu lidských práv včetně rovnosti před zákonem, práva na život, majetek, svobodu slova, všeobecného volebního práva a práva na spravedlivý soudní proces? Jak má vlastně vypadat „demokracie bez přívlastků“?

Mám ostatně podezření, že mnozí z těch, kteří volají po „demokracii bez přívlastků“ a odmítají liberální demokracii, ve skutečnosti usilují o něco z výše zmíněného, zejména pak o odstranění systému brzd a protivah a posílení něčí moci. To je ovšem velmi rychlá cesta k diktatuře. Nevím, zda si to všichni z nich uvědomují, ale obávám se, že mnozí určitě ano.

Raději proto zůstanu u léty prověřené liberální demokracie. Každý, kdo ji odmítá, by se měl zamyslet, co si tedy vlastně přeje. Zda je to skutečně nástup diktatury.