Ošemetnost historických paralel II.

Ve svém minulém článku jsem se pokusil vysvětlit, že lidské dějiny jsou povahy chaotické, a tudíž je velmi obtížné je předvídat. Dotknul jsem se i pádu Římské říše. Je to skutečné vhodná paralela k současné situaci?

V souvislosti s migrační krizí mají dnes mnozí pocit, že se historie opakuje. Evropa se podle nich nachází na pokraji úplné zkázy podobné té, jež postihla Římskou říši v 5. století našeho letopočtu. Na území naší blahobytné civilizace se opět valí hordy migrantů s nižšími civilizačními standardy. Římská říše jim kdysi nedokázala vzdorovat,  barbaři sesadili posledního císaře a po celém bývalém římském území si založili vlastní státy...

Takhle se to aspoň ti starší z nás učili v hodinách dějepisu a je dost možné, že se to ve školách učí i nadále. Také za mých mladších let, tj. někdy před dvaceti lety, se dějepis učil bez jakéhokoli kontextu, po epochách a ještě zvlášť pro české země a zvlášť pro svět. Při takovémto způsobu výuky je ovšem velmi obtížné utvořit si celkový pohled, a z toho také těží různí populističtí politikové, kteří straší nepřáteli před branami, jako kdyby naše města právě dobýval Attila a jediný způsob, jak se zachránit, byla volba takovýchto politiků.

Ve svém minulém článku jsem poukázal na to, že lidské společnosti mají spíše chaotickou povahu. Chaotické systémy se vyznačují tím, že při podobných počátečních podmínkách mohou mít velmi odlišný vývoj, stačí, aby se v několika výchozích parametrech lišily. Je tedy velice obtížné předvídat jak se budou vyvíjet, neboť se s určitou pravděpodobností zachovají jedním způsobem, ale také se mohou chovat úplně jinak. Typickým příkladem je třeba pozemská atmosféra. Lidské dějiny se tedy v zásadě neopakují, jakkoli některé jejich dílčí úseky mohou být podobné jiným.

V diskuzi pod svým minulým článkem jsem byl nicméně upozorněn na to, že se sice neopakují dějiny, avšak některé trendy se dají vysledovat. Na to mohu namítnout, že takovéto trendy je možno dobře vidět při zpětném pohledu, když už příslušné události proběhnou. Ten, kdo by se chtěl dívat dopředu, je však omezen nedostatkem informací. Výsledkem je, že i předpokládané trendy podléhají módě. V 90. letech 20. století, po pádu ruského bolševického impéria, bylo módní předpokládat, že tím trendem je nezadržitelný nástup liberálních demokracií po celém světě. Zbývalo už jenom málo skutečných diktatur, například Kuba, Čína, KLDR či Saúdská Arábie, v ostatních zemích si minimálně hráli na svobodné volby, protože bylo zřejmé, že to obyvatelstvo vyžaduje. Bylo jen otázkou času, kdy si i obyvatelstvo nedemokratických zemí vynutí přechod ke skutečným demokraciím. Tak si to aspoň představoval Francis Fukuyama ve svém díle  Konec dějin a také mnozí další. Stačilo ovšem dvacet let a situace je nyní zcela odlišná. Liberální demokracie je na ústupu po celém světě, problémy mají i doposud demokratické státy. Demokracie se neudržela v téměř žádné postkomunistické zemi s výjimkou těch, které se staly součástí západních mezinárodních struktur či o to usilují - a možná je jenom otázkou času, než se i zde prosadí autoritářké tendence. Sílící Čína se pak autoritářským režimům po celém světě pokouší ukázat, že lze blahobytu dosáhnout i bez demokracie, stačí se vydat v jejích šlépějích, pokud možno jako její spojenec. Onen předpokládaný trend v podobě celosvětového nástupu liberálních demokracií se tedy nepotvrdil. Dnes je předpokládán jiný trend - masová migrace, která hrozí destabilizovat zejména západní státy.

Jako paralela, ilustrující, jak by také západní země mohly dopadnout, je používán osud Římské říše. Jenže mezi její tehdejší situací a současným stavem evropských zemí existuje poměrně mnoho odlišností. Proč bychom tedy měli předpokládat, že se současné evropské země budou vyvíjet stejně? V následujícím textu se pokusím popsat, jak pád Římské říše probíhal, abych tím uvedené odlišnosti zdůraznil.

Je možné začít už tím, že ani samo strašení pádem Římské říše není přesné. Pokud se bavíme o invazi germánských barbarů, kteří nakonec sesadili císaře, týká se to pouze Západořímské říše, protože východní část původního impéria přežila o tisíc let déle. Avšak ani pád Západořímské říše nebyl tak přímočarý proces, jak by se mohlo zdát při zpětném pohledu.

Předně je třeba zdůraznit, že se původní, prozatím nerozdělená Římská říše již od 3. století, tedy dávno před migrační vlnou, potácela ve vážné krizi, kdy jí hrozil úplný zánik. Impérium bylo na svém vrcholu pouhá necelá dvě staletí, potom začalo upadat. Teď pominu dějiny republikánského Říma coby předchůdce impéria. Republika byla v těžké krizi minimálně padesát let před nástupem prvního císaře Octaviana Augusta (vládl v letech 27 př. Kr. až 14 po Kr.); nastolením nové formy vlády se tuto krizi podařilo překonat, anebo možná pouze oddálit.

V novém impériu původně vládly klasické panovnické dynastie, jak to známe i ze středověké Evropy. Ta první stavěla na svém příbuzenství s Juliem Césarem (či jeho synovcem Octavianem Augustem). U této formy vlády je ovšem značnou komplikací předání moci. I když je někdo schopným vladařem, dříve nebo později zestárne a zemře. Než se tak stane, musí zajistit kontinuitu vlády. Přitom je dost možné, že žádný z jeho potomků či jemu blízkých příbuzných neoplývá jeho kvalitami. Někoho si však vybrat musí, protože pokud to neudělá, hrozí boj mezi uchazeči o trůn, jemuž je třeba předejít. Tak se stávalo, že se do čela říše dostávaly vyloženě podivné osobnosti, například císařové Caligula (vládl v letech 37 - 41) či Nero (vládl v letech 54 - 68). Takovéto osobnosti bývá jenom obtížné odstavit od vlády, jedinou možností je často atentát. To ovšem vytváří zmatek a také nežádoucí historické precedenty.

V Římské říši proto nakonec přešli k jinému modelu, v němž si stárnoucí císař vybíral nástupce mezi svými nejschopnějšími spolupracovníky, nikoli mezi příbuznými. Aby zachoval kontinuitu, takovéhoto vybraného nástupce nejdříve adoptoval - proto se hovoří o éře adoptivních císařů. Asi to byl dobrý nápad, protože za adoptivních císařů Trajána (vládl v letech 98 - 117) a Hadriána (vládl v letech 117 - 138) dosáhla říše největšího územního rozmachu. Potom si už jenom zajišťovala hranice budováním rozsáhlých obranných systémů a dál nerostla.

Období adoptivních císařů skončilo celkem očekávatelně. Císař Septimius Severus (doba vlády 193 - 211) svým následovníkem jmenoval svého syna Caracallu (doba vlády 211 - 217), a tím na římský trůn nastoupila dynastie Severovců. Její osud byl neslavný. Už Caracalla byl považován tyrana a nakonec byl zavražděn. Na trůn se po krátké občanské válce dostal jeho příbuzný Heliogabalus (doba vlády 218 - 222), který byl později historiky vylíčen jako vrchol dekadence, když se dokonce pokoušel v Římě zavést kult nového slunečního boha. I Heliogabalus byl zavražděn a na trůn nastoupil jeho příbuzný Alexander Severus (doba vlády 222 - 235). Za toho vládla jeho matka, a protože v předchozích letech prudce narostla role armády, rozhodla se její vliv omezit a snížila i žold. Císař i jeho matka byli nakonec zavražděni vojáky, když se jim nedařilo při bojích s Germány.

Následovala éra občanských válek zvaná "krize 3. století". Vyznačovala se vyčerpávajícími občanskými válkami, uzurpacemi trůnu i hospodářským úpadkem způsobeným válečným běsněním. Severovská dynastie byla svržena, a tím pádem už neexistoval žádný klíč, jak vybírat další císaře. Vliv armády dále vzrostl, a protože byla civilní správa jednotlivých regionů provázána s vojenskou, nezřídka se stávalo, že byl v jedné z provincií někdo náhle prohlášen císařem, jinde to byl ovšem někdo jiný, a proto spolu následně bojovali o moc. Velmi často byl některý ze stávajících císařů zavražděn, což dále prohlubovalo chaos. Říše se nakonec rozpadla na čtyři celky a hrozil její úplný zánik - to vše stále ve třetím století, tedy dávno před stěhováním národů.

Roztříštěnost Římské říše posléze dospěla do stavu, kdy už bylo téměř nemožné, aby tak velký celek mohlo spravovat jedno mocenské centrum. Nic na tom nezměnilo ani několik silných císařů, kteří se pokusili o reformu. Krize 3. století byla ukončena nástupem císaře Diokleciána (doba vlády 284 - 305). Ten je mj. známý tím, že si přestal hrát na to, že přetrvává republikánská forma vlády. Od dob Octaviana Augusta, který zavedl císařství, totiž formálně zůstaly zachovány všechny republikánské instituce. Císař pouze obsadil nejvyšší funkce a vládl jako tzv. "první občan". Dioklecián se nechal titulovat "dominus et deus" ("pán a bůh"), aby tím dal najevo, že jsou mu všichni ostatní podřízeni. Předznamenal tak nástup absolutistických monarchií. Dioklecián dále provedl hlubokou správní reformu, a aby předešel dalším občanským válkám o to, kdo bude vládnout rozdrobené říši, zavedl nový systém vlády, tzv. tetrarchii. Říše byla rozdělena na dvě poloviny a v každé z nich vládl jeden vyšší císař (tzv. augustus). Oba si pak ještě jmenovali po jednom z nižších císařů (tzv. caesarů). Ze všech čtyř vladařů a spoluvladařů byl jeden hlavní, kterého měli ostatní respektovat, a poté měli automaticky postupovat ve svých funkcích, jak se uvolňovaly ty vyšší.

Tetrarchie byl pěkný nápad, ale fungoval přesně do té doby, dokud stál v čele jako hlavní císař Dioklecián. Jakmile se začal cítit stár a odešel do důchodu do svého paláce v dnešním Splitu, systém tetrarchie se zhroutil. Ostatní císařové totiž celkem očekávatelně začali bojovat o moc. Následovala tedy další éra občanských válek, která říši opět oslabila. Z ní vzešel vítězně Konstantin zvaný Veliký (doba vlády 306 - 337, nejprve jako spolucísař). Za jeho vlády říše opět zažila rozkvět. Konstantin se ovšem soustředil především na východ, odkud hrozilo nebezpečí z Persie. Založil proto nové hlavní město na Bosporu, které nechal pojmenovat po sobě - Konstantinopolis. Význam Říma tedy upadl, zvláště když se na Apeninském polostrově do popředí drala i města Ravenna a Mediolanum (dnešní Milán). Západní část říše na tom byla také hospodářsky hůře, více se na ní podepsala období občanských válek. Východní provincie byly mnohem stabilnější.

Císař Konstantin Veliký je známý také tím, že se nechal pokřtít, vydal edikt, jímž zastavil pronásledování křesťanů a také do Nikaje svolal první ekumenický koncil. Na něm bylo rozhodnuto, který výklad křesťanství je ten pravý (jako kacíři byli odsouzeni např. ariáni) a zřejmě byl definitivně kodifikován Nový Zákon. Dalších několik staletí říši oslabovaly spory nejprve mezi křesťany a vyznavači původního římského náboženství, a poté mezi pravověrnými křesťany a těmi, kteří byli prohlášeni za kacíře. I tyto náboženské spory říši destabilizovaly.

Po vládě Konstantina Velikého následovalo další období nestability, které se již říši stalo osudným. I Konstantin respektoval systém tetrarchie, ale usoudil, že bude nejjistější, když jako spoluvladaře určí své syny. Za jejich vlády poté docházelo k dalším uzurpacím, v některých částech říše tak vládli Konstantinovi příbuzní, v jiných uzurpátoři. Z východu nadále hrozili Peršané, kteří obranyschopnost také vyčerpávali. Říše se přechodně sjednotila za císaře Valentiniana I. (doba vlády 364 - 375), který byl zvolen jak legiemi, tak i vysokými úředníky, ale i ten zvládl spravovat pouze západní polovinu a ve východní svým spoluvladařem určil svého bratra Valenta (doba vlády 364 - 378).

Právě v té době do Evropy vpadli Hunové a usadili se ve střední Evropě. Germánské kmeny odmítly snášet jejich krutou nadvládu a daly se do pohybu. Na císaře Valenta se obrátila značně velká skupina Gótů, kteří byli v té době římskými spojenci a obývali oblasti mezi Karpaty a Dunajem. Císař souhlasil, aby se usadili na římském území, a tím unikli z dosahu Hunů, protože doufal, že tím získá zdatné bojovníky. Nakonec však přišlo více Gótů, než se předpokládalo, navíc vázlo zásobování a zdejší úředníci část pomoci rozkradli. Když si chtěli vůdcové Gótů stěžovat, úředníci se je pokusili zavraždit, což vyústilo v povstání. Gótové pak drancovali zemi a císař Valens se proti nim rozhodl zasáhnout. Nepočkal na příchod posil od svého synovce Gratiana (doba vlády 367 - 383, nejprve jako spolucísař), který vládl západní části říše po svém otci Valentinianovi I., a sám zaútočil. Sílu Gótů však hrubě podcenil, jeho útok byl rozdrcen a on sám padl. Gótové pak pokračovali v drancování římského území. Za této situace byl na východ císařem Gratianem povolán zkušený vojevůdce Theodosius, zvaný Veliký (doba vlády 379 - 395, nejprve pouze ve východní části říše). Tomu se podařilo Góty porazit, ale neměl sílu je vyhnat. Rozhodl se proto, že jich využije - uzavřel s nimi spojeneckou smlouvu. Z Gótů se stali tzv. federáti. Uznávali nad sebou římskou nadvládu a byli povinováni říši sloužit zejména při obraně. Zároveň si však zachovali širokou autonomii. Theodosius tak vytvořil precedens, jehož později využívala zejména hospodářsky oslabená západní část říše, které docházely prostředky na vlastní armádu.

Poté, co se Theodosius vypořádal s Góty, musel se soustředit na západ, kde byl svržen císař Gratianus. Theodosius sebral velkou vojenskou sílu, díky níž se mu uzurpátora podařilo porazit. Naposledy se tak stal vládcem celé Římské říše. Protože byl navíc uzurpátor stoupencem původních římských kultů a za sebou měl i další ne-křesťanské římské politiky, císař jim zatnul tipec tím, že prohlásil křesťanství jediným povoleným náboženstvím říše. Od té doby už nebyly jiné kulty povoleny a jejich stoupenci byli pronásledováni.

Ani Theodosius ovšem nepočítal s tím, že by obnovil jediné mocenské centrum. Za své následovníky určil dva své syny, a tím říši opět rozdělil, tentokrát již definitivně. Oba synové byli neschopní a vládli za ně mocní politikové v pozadí. Ti různě intrikovali proti sobě, čímž se oba trůny stále více odcizovaly. Západní polovina říše byla hospodářsky značně vyčerpaná a její armáda byla v troskách od doby, kdy již porazil císař Theodosius. Nezbývalo nic jiného, než k obraně hranic využívat migrující germánské kmeny, kteří byly na římském území usazovány jako federáti. Hranice západní poloviny říše byla ohroženější. Lépe konsolidovaná východní část říše většinu útoků odrážela a své hranice si zabezpečovala i tím, že barbarům platila mírové dávky. Také je přesvědčovala, ať postupují více na západ a útočí na bezbrannější západní část říše.

Západořímská říše se postupně ocitla v obtížné situaci. Germánské kmeny, které byly v říši usazeny coby federáti, byly poslušné pouze formálně. Občas se vzbouřily, rabovaly, popřípadě se přesouvaly jinam a obsazovaly rozsáhlá území. Římská elita tomu nedokázala čelit, protože se zabývala především intrikami. Posledním schopným politikem, kterému se na chvíli podařilo zastavit úpadek, byl Flavius Aetius, vojevůdce západořímského císaře Valentiniana III. (doba vlády 425 - 455). Tomu se podařilo naposledy sjednotit germánské kmeny na území Západořímské říše a s jejich pomocí definitivně porazil Huny vedené Attilou. Hunský kmenový svaz se zhroutil. Císař se ovšem zalekl Aetiovy moci, proto svého vojevůdce nechal zavraždit. Vzápětí Aetiovi přátelé zavraždili císaře, a bylo po všem. Germáni vypověděli poslušnost, theodosiovská dynastie na západořímském trůně skončila a další císařové se střídali každých několik let, pak byli různě sesazováni, vražděni, vyháněni, apod.

Poslední uzurpace na západořímském trůně nastala pouhých přibližně 20 let po Aetiově vraždě, když vlivný politik Orestés, který byl ovšem barbarského původu, svrhnul císaře Iulia Nepota (doba vlády 474 - 475), a na trůn dosadil svého syna Romula Augusta (doba vlády 475 - 476). Na to zareagoval jiný vlivný politik germánského původu Odoaker. V roce 476 svrhnul Romula Augusta, ale aby předešel tomu, co se předtím stalo Orestovi a jeho politické skupině, už nedosadil nového císaře. Namísto toho odeslal císařské insignie do Konstantinopole s tím, že západ už není schopen vygenerovat dobrého, všeobecně uznávaného císaře, a proto stačí, aby byl v říši jediný, ten východní. Následně Odoaker vládnul v Itálii na základě pověření východořímského císaře, které se mu podařilo získat.

Dnes tento okamžik považujeme za pád Západořímské říše, ale tehdy si to nikdo takto neuvědomoval. V Římě stále zasedal Senát, germánští králové na západořímském území formálně uznávali svrchovanost východořímského císaře, přijímali římské hodnosti (ještě franský král Chlodvík byl zároveň římským konzulem) a někteří se považovali za vzorné Římany. Když třeba Odoaker začal v Římě vládnout příliš samostatně, pověřil východořímský císař ostrogótského krále Theodoricha Velikého, aby se ho zbavil. Theodorich tedy Odoakera porazil, usadil se v Itálii, dál vládnul v císařově jménu, a dokonce se snažil o určitou renesanci antických zvyklostí, které za desetiletí občanských válek dosti upadly.

Východořímská říše měla i nadále dostatek moci, aby zcela dominovala Středomoří. Její císař Justinián I. (doba vlády 527 - 565) pak ztratil trpělivost s germánskými vládci západní části říše a znovu si ji začal dobývat. Podařilo se mu to v severní Africe, kde dobyl Kartágo, v té době již dvě staletí pod nadvládou Vandalů, v Itálii a částečně též v Hispánii. Franky si Justinián I. zavázal aspoň spojeneckou smlouvou a více se soustředil na východ, kde začali znovu útočit Peršané. Zdálo se, že je autorita Římské říše obnovena. Bohužel se však vyskytla Černá labuť (viz předchozí článek) v podobě morové epidemie. Ta zahubila třetinu obyvatelstva říše a podlomila její obranyschopnost. Východní hranici se podařilo před Peršany ubránit, ale území na západě byla znovu ponechána svému osudu. Hispánii tak definitivně ovládli Vizigóti, Galii Frankové, na severu Itálie se usadili Langobardi, kteří poté dobyli téměř celé italské vnitrozemí (až na pobřežní enklávy okolo Říma, Ravenny a na jihu Itálie) a jako samostatné vévodství se osamostatnily Benátky.

Východořímská říše nakonec perský nápor zvládla. Dokonce se jí podařilo dobýt a vyplenit perské hlavní město. Zároveň se ovšem značně vyčerpala a na konsolidaci jí nebyl dán čas. Začali totiž expandovat Arabové vedení Mohamedem a jeho následovníky - to lze považovat za další takovou Černou labuť. Arabové snadno dobyli nejenom zdecimovanou Persii, ale také východořímské državy na Středním a Blízkém Východě a v severní Africe. Dost k tomu napomohly i náboženské spory – zdejší obyvatelstvo vyznávalo takovou interpretaci křesťanství, kterou ortodoxní biskupové v Konstantinopoli a Římě považovali za kacířství a tvrdě pronásledovali. Obyvatelstvo tedy vítalo arabské muslimy jako osvoboditele. Islám byl tehdy vnímán jako další křesťanská sekta, která byla zpočátku mnohem tolerantnější k ostatním vírám, nežli byli křesťanští vládcové Evropy.

Od té doby už Východořímská říše neměla dostatek síly na to, aby znovu dobyla ztracená západní území. Po ztrátě blízkovýchodních a afrických provincií, které dobyli Arabové, v ní převažovalo řecké obyvatelstvo. Úřední řečí tak už nebyla latina, nýbrž řečtina. Historikové ji proto odlišují od antické Východořímské říše a označují ji za Byzantskou říši. Její současníci ji tak ale nenazývali. Sama si navíc ještě dlouho činila nároky na západní území, a protože i nadále ovládala Řím, východní císařové čas od času stále rozhodovali o tom, kdo bude papežem.

To skončilo, když zesílil tlak Langobardů. Ti dobyli východořímskou državu Ravennu a začali ohrožovat samotný Řím. Východořímští císařové v té době neměli sílu, aby ho ochránili. Římský papež se proto obrátil na Franky. V jejich říši v té době probíhal boj o moc. Vliv původních merovejských panovníků, potomků Chlodvíka I., slábnul, a říši fakticky vládli majordomové. Papež proto na základě spojenecké dohody korunoval majordoma Pipina III. franským králem a Pipin III. na oplátku vytáhl do Itálie, porazil Langobardy a vyhlásil nad Římem svou ochranu. Oblast okolo Říma poté věnoval papeži ke správě (tento tzv. papežský stát zanikl až v 19. století). Teprve v tomto okamžiku Východořímská říše definitivně ztratila Řím. Stalo se to v roce 756, tedy 280 let po sesazení západořímského císaře Romula Augusta. Ještě nějakou dobu pak trvalo, než Východořímská říše pozbyla jakýkoli nárok na bývalé západní provincie. V roce 800 papež korunoval franského krále Karla Velikého (syna Pipina III.) na západního císaře a Východořímská říše to po nějaké době uznala. Teprve takto definitivně skončila antická Západořímská říše.

Výše uvedeným dlouhým textem jsem se pokusil ukázat, že to, co se při zpětném pohledu jeví jakožto přímočarý vývoj, trvalo ve skutečnosti několik staletí a bylo nakonec završeno až v roce 800 korunovací Karla Velikého císařem. Historikové mají rádi přísně oddělená historická období, a tak za okamžik pádu Západořímské a také za konec antiky označili sesazení císaře Romula Augusta v roce 476. Ale to je pouze věc dohody historiků. Říše byla rozložená už předtím a do značné míry existovala i nadále. Bylo zde několik okamžiků, kdy popsanému vývoji zřejmě šlo zabránit nebo ho aspoň vhodně usměrnit. Jenom těžko se dá ovšem určit bod, odkud již nebylo návratu a v němž byla západní část Římské říše definitivně ztracena.

Celý proces zániku Západořímské říše tak připomíná spíše postupné vyhasínání, které určitě nelze svádět pouze na nekontrolovatelnou migraci. Její pád začal ještě před migrační vlnou a byl zapříčiněn spíše formou vlády, v níž bylo obtížné předávat moc, silným vlivem armády, rostoucí roztříštěností říše a náboženskými spory. To vše zapříčiňovalo neustálé občanské války, které říši vyčerpávaly. Migrační vlna germánských barbarů, kteří prchali před Huny, byla pouze součástí tohoto procesu. Pokud by říše zůstala silná, udržela by Germány za pohraničním opevněním Limes Romanum a možná by i dříve porazila Huny. I v případě, že by některé z Germánů usadila na svém území, byla by schopna je integrovat. V průběhu svého růstu říše vstřebávala nejrůznější etnika, z nichž se posléze stávali Římané (například Keltové v Galii). A během neustálého válčení získávala velké množství zajatců, které na svém území usazovala jako otroky. Nic z toho říši nepoložilo. Bývalé západořímské provincie vstřebaly dokonce i germánskou migrační vlnu - postupně v nich znovu převládl odkaz antické civilizace, jejich obyvatelstvo dodnes hovoří jazyky, které se vyvinuly z latiny a po Germánech zde už není ani památky. Možná tedy stačilo pár schopnějších politiků v čele Západořímské říše, kteří by se lépe vypořádali se složitou dobou, a říše mohla ještě nějakou dobu přežít. Třeba by se pak znovu sloučila s tou Východořímskou. Určitě by vypadala jinak než dřív, ale tak už to na světě chodí. Jak říkali antičtí Řekové - vše plyne a nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.

Nachází se tedy nyní západní Evropa ve stejné situaci jako Západořímská říše v 5. století, když se na její území valili barbaři? Těžko říct. Podobnost lze spatřovat pouze v té migrační vlně. Rozhodně však Evropa nemá problémy Západořímské říše, které způsobovaly její postupné oslabování. Třeba monarchickou formu vlády překonala demokracie, v níž je předání moci jednodušší. Evropa má samozřejmě své vlastní problémy, ale ty jsou odlišné. Jiný tedy může být i následný vývoj.

Tímto samozřejmě neříkám, že by měly zůstat zcela otevřené hranice a že by měl být migraci dán volný průchod, schválně, co to udělá. Myslím, že dřív, než by tu převládli nějací divocí muslimové, by se evropské společnosti zhroutily v chaosu, k němuž by přispěla i ostrá reakce původního obyvatelstva. Ochrana hranic a rozumně řízená migrace je tedy nezbytná. Poněkud rovněž chápu rostoucí znepokojení původního obyvatelstva západních zemí. Je totiž zřejmé, že současný model integrace příliš nefunguje. Co ovšem považuji za pochybné, jsou čeští populističtí politikové, kteří na vyvolávání strachu z migrace získávají hlasy. Migranti k nám víceméně nechtějí, takže nám těžko může hrozit osud Západořímské říše. Přesto jsou tu však tací, kteří zdůrazňují především téma migrace a ostatní agenda je pro ně podružná. Připadá mi to nezodpovědné, protože mě spíše zajímá, jak kdo dokáže spravovat věci veřejné. Pokud se někdo vydává za konzervativce, očekával bych od něho uměřenost, solidnost, odstup od podobné populistické politiky. Nikoli to, že se na této nezodpovědné manipulaci s emocemi bude podílet. To je až příliš revolucionářské, tedy ne-konzervativní. Tito verbální konzervativci se tak usvědčují z toho, že žádnými konzervativci ve skutečnosti nejsou.

Kam podobné "hraní si s emocemi" může vést, ukážu v příštím článku. Také se v něm dopustím historických paralel, abych ukázal, že Západořímská říše rozhodně není jediná paralela, kterou lze v současném vývoji spatřovat.

(pokračování příště)